Kronika

Letos jsme vyrazili s celým střediskem na velikonoční prázdniny do Pardubic. Skautské centrum Vinice jsme navštívili už podruhé, takže nám místní areál ani okolí není cizí a víme, jaké nabízí možnosti.

A tak jsme připravili pro světlušky, vlčata, skautky a skauty nabitý program. Skautky a skauti si zastříleli v laser game a taky si vyzkoušeli řešit záhady a snažit se uprchnout ve vymezeném čase v únikové hře. Všichni společně vyrazili fandit na hokejový zápas na pardubický hokejový stadion. Pro všechny byla také přichystána noční hra a nikdo neunikl ani celodennímu výletu na Kočičí hrádek v zámeckém lesoparku Slatiňany. A krom vyjmenovaných aktivit nás čekala celá řada různých her, sportů a skauty a skautky též trénink v poskytování první pomoci. Počasí nám přálo, užili jsme si pět dní plných sluníčka bez jediné kapky deště. Ale víc o zážitcích z prázdnin asi poví přímo naše děti …

Co se ti na velikonočkách líbilo nejvíc?
Vlčata: Pletení pomlázek. Že jsem si ji mohl uplést sám. A laser game – hrál i Šéf!
Skautky: Nejvíce se nám líbila laser game, úniková hra a hokej. Z laser game si Deniska odnesla modřiny snad úplně všude.
Skauti: Softbal na hřišti před chatou. A taky hokej – chytil jsem puk!!!
Roverky: Horolezecká stěna, softbal a zdravověda. A skvělá atmosféra a fajn lidi.
Světlušky: Bojovka a ti démoni.

A co překvapení v podobě únikovky? Jaké bylo téma tvé únikovky?
Skautky: Téma naší únikovky byla 2. světová válka. Bětka v zapálení dokonce vylomila šuplík (ještě teď se za to omlouvá).
Roverky: Bylo to super. Ale vylekalo mě tam všechno, co se hejbalo.
Skauti: Já byl v laboratoři šílenýho vědce. Museli jsme se dostat ven, než to celé vybouchne.

Kdo vyhrál ten hokejový zápas? A jak jste fandili? A bavilo tě to?
Skautky: Hráli Piráti Chomutov proti Dynamo Pardubice a Chomutov vyhrál 3:0. Fandili jsme s velkým fandovským plakátem. Dokonce nás i zmínili komentátoři během hry.
Vlčata: Líbilo se mi to, chtěl bych jít zase. A fandili jsme s obrovskou plachtou.
Skauti: Bavilo hodněěě.

Podnikli jste taky nějaký výlet?
Skautky: Jeli jsme do Slatiňan na Kočičí hrádek. Pamatujeme si hlavně datla, kterého jsme nikdy tak zblízka neviděly.

Chutnalo ti na velikonočkách?
Světlušky: Jo chutnalo. Na Šéfovu kuchyni nic nemá.
Vlčata: Dobrý to bylo, a nejlepší byla Šéfova legendární sekaná.

A co to procvičování první pomoci, naučili jste se něco nového?
Skautky: Snad jo, a hlavně jsme si zdravovědu procvičily. Chceme být prostě dobré.
Roverky: Určitě, třeba že hlína na bodnutí nepatří.

Ještě něco zajímavého?
Skautky: Konečně jsme si zahrály kvítek. Teď už ho budeme hrát snad všude.
Světlušky: Hráli jsme noční bojovku. Museli jsme jít poslepu od démonů, ale nebáli jsme se.
Roverky: Dělala jsem démona a celou dobu jsem se bála, aby přede mnou kolemjdoucí nezdrhli. A taky hláška dětí: „Jaromír Jágr nehraje fotbal?“ a „V hokeji se dávají branky nebo koše?“
Skauti: Noční bojovka byla super, nebál jsem se a vytvořil jsem si písničku.

Jednoho krásného březnového rána 30. 3. se skupinka světlušek spolu se svými vedoucími vydala do Prahy.

Bezpečně se jim podařilo vlakem dostat až na Masarykovo nádraží. Procházku začaly u Prašné brány, pokračovaly po Královské cestě ke Staroměstskému náměstí , kde si prohlídly Orloj. Dále se vydaly na Karlův most, před ním nastala nutná pauza na záchod a průvod byl připraven šlapat vpřed. Dostaly se dokonce i na Juditinu věž, ze které si vychutnaly doslova nádherný výhled na město.

Další zastávka byla u Pražského hradu, na něj se jukly jen z venku, a pak vyrazily na hlavní bod programu, a ơ m byl Petřín. Tady se holky naobědvaly a vklouzly do zrcadlového bludiště, jež si náramně užily. Následovala projížďka lanovkou dolů, odtamtud tramvají zpět na nádraží. Tady si každá dala kopeček zmrzliny (a některé těch kopečků i víc). Cestou si zahrály pár her, například kolíček, samozřejmě se u toho strašně nasmály. Už zbývalo nasednout do vlaku a hurá domů. V Brodě si na nástupišti zakřičely pokřik a vrátily se zpět k rodičům. Akce se celkově moc povedla, sešly jsme se v hojném počtu, počasí nám přálo a všechny světlušky byly nadšené. A my vedoucí taky, takže nám nic nebrání plánovat další výpravu. Takže na viděnou příště.

Po „zimním spánku“ nám opět začala závodní sezóna. Konkrétně sezóna turistických závodů. O turistických závodech neboli turisťácích, jak je interně nazýváme, jsme už mnohokrát psali, takže pravidelný čtenář už ví, ale přeci jen alespoň krátké vysvětlení pro ty doposud nezasvěcené.

Turistický závod je outdoorový terénní závod (běh) jednotlivců v délce 2 – 6 km rozdělený podle věkových kategorií. Trať je vyznačena fáborky (kromě úseku, který se běží s buzolou podle zadaných azimutů), a je na ní umístěna řada kontrolních stanovišť, které je nutno splnit pokud možno bez chyb a co možná nejrychleji. Za špatně splněné úkoly se závodníkovi přičítají trestné minuty, které se připočítávají k celkovému času na trati.

V sobotu 23. března jsme se v Brodě stali pořadateli II. závodu Středočeského krajského poháru v turistickém závodě. Závod jsme uspořádali v Dolánkách, závodní trať vedla terénem v přilehlých lesích, žádné nudné rovinky, ale hezky pořádně z kopce a do kopce.

Kromě závodníků z Českého Brodu se závodu zúčastnili ještě závodníci z oddílu Skaut Týnec a TOM KČT Kralupy nad Vltavou. Celkem odstartovalo 75 závodníků, a to včetně kategorie těch úplně nejmenších dětí – ty jsme ale do lesa neposlali samotné, v této kategorii jde s dětmi na trať i dospělý doprovod.

Počasí bylo navzdory původní nepěkné předpovědi slunečné a i díky tomu závod probíhal bez sebemenších problémů a nepříjemností. Závodníci, kteří již doběhli do cíle, se mohli vyhřívat na louce na sluníčku, opéct si buřty, zahrát hry, a brzy odpoledne jsme dospěli k vyhlášení vítězů. Na stupních vítězů stanulo celkem i osm účastníků z Českého Brodu. Bronzovou příčku ve svých kategoriích obsadily Barbora Hejduková a Denisa Kratochvílová. Na stříbro ve svých kategoriích dosáhli Kristýna Ševčíková, Alžběta Vodičková a Jan Vašina. A pro zlato si ve svých kategoriích došli na stupně vítězů Nikola Blechová, Petr Roubíček a Jana Machorková.

Celým závodem nás krom pěkného počasí doprovázela i dobrá nálada všech závodníků i organizátorů. V letošní závodní sezóně na nás čekají čtyři závody Českého poháru a věříme, že se naši členové dostanou i na mistrovství České republiky a snad i na Mezinárodní mistrovství (Česko x Slovensko). Držte našim závodníkům palce a třeba vás budeme moci informovat o našich úspěších i v těchto nejvyšších kolech.

Konečně je tu jaro! Letošní zima byla sice fajn, i sněhu jsme si užili spoustu, ale teď už jsme se těšili na první jarní sluníčko. A abychom příchod jara náležitě oslavili, uspořádali jsme na první jarní den tradiční Kuličkiádu. Letos nám přálo i počasí, sluníčko hřálo, a tak jsme se ve středu 20. 3. v odpoledních hodinách sešli v parku i v náležitém jarním ustrojení – holky v sukních, kluci v kraťasech. A nebylo nás málo – park obsypalo celkem 62 hráčů ze všech našich oddílů.

Kdo šel tou dobou kolem parku, se asi divil, co se tam děje, a mnozí se na náš přišli i zblízka podívat. Park se totiž proměnil v hromadu malých „mravenišť“. Rozdělili jsme se do osmi menších skupinek, každá skupinka si vyhloubila svůj důlek, shlukla se kolem něj a začal kuličkový turnaj. Vítězové jednotlivých skupin poté postoupili do finálového boje, ve kterém získali jako odměnu nové kuličky (skleněnky).

A jak se kuličky hrají? Každý hráč má pět svých kuliček. Soutěžící nejprve nahází všech pět svých kuliček ze startovní čáry směrem k důlku. Čára je vzdálena 7,5 metrů, a tak se trefit co nejblíže důlku není vůbec snadné. Po odházení všech kuliček účastníky zápasu se kuličky dopravují do důlku cvrnkáním. Cvrnkáním (cvrnknutím, cvrnkem) se rozumí pohyb pouze jednoho prstu jedné ruky (hráč se smí kuličky dotknout pouze tímto prstem). Hráči se střídají ve hře vždy po jednom cvrnknutí, a to bez ohledu na to, zda kulička zasáhne důlek. Vítězem hry se stává soutěžící, který má všechny své kuličky umístěny v důlku.

Kdo si nepřinesl kuličky vlastní, dostal od nás půjčené, ale většina hráčů si přinesla svoje zásoby. A tak se sešla celá plejáda kuliček; kuličky skleněnky všech možných barev, kuličky duhové, i staré dobré hliněnky. Cvrnkali jsme téměř až do večera. V závěru dne dostal každý hráč za odměnu nějakou sladkost a každé děvče čekalo překvapení – dostaly jsme totiž každá květinu a jako dárek krásné barevné gumičky do vlasů.

A abychom celou dobu nebyli jen shrbení nad kuličkami, zahráli jsme si ke konci i několik oblíbených her. Celé odpoledne nám tak rychle uteklo a rozhodně to byla parádní zábava.

Tak až nás třeba za rok zase potkáte v parku cvrnkat kuličky, nestyďte se a přidejte se k nám, kuličky vám rádi půjčíme.

Na sobotu 23. 2. 2019 jsme si naplánovaly společný den se světluškami. Jelikož byla pro změnu zase pořádná zima, teploměr klesl po dlouhé době hodně hluboko do modrých čísel, vyrazily jsme navlečené jako na hory na procházku do Štolmíře.

Procházka vedla cestou podél topolů, okolo štolmířského hřiště a kostela zpět po asfaltové cestě do Brodu a na náš Podzimek. Tam jsme se rozhodly opéct si letošní první vuřtíky. Žádné velké zdržování a venkovní hraní se díky mrazivým teplotám nekonalo a naše cesta vedla po výborném obědě hned do vyhřáté klubovny na rukodělnou dílničku. U mnoha šálků čaje jsme začaly tvořit květináče ubrouskovou metodou. Tolik pestrých barev a krásných ubrousků už dlouho vidět nebylo. Květináče jsme nejdřív natřely barvami a po zaschnutí na ně začaly lepit různé motivy vystříhané z ubrousků. Některé z nás touto metodou i zkrášlovaly rámečky na fotky. Po úklidu klubovny jsme si zahrály několik her. Myslím, že se naše první letošní setkání vydařilo a rodiče z našich výrobků měli radost.

Pokud ses, pozorný čtenáři, zamyslel nad nadpisem, věz, že ten ypsilon není pravopisná hrubka. Protože posezení ke dni sesterství, které jsme letos uspořádaly ve středu 20. února, byla čistě holčičí akce. Tedy „holčičí“ možná není to správné slovo, nesešly se totiž jen malé holčičky, ale dívčí výběr napříč všemi generacemi, ale vezměme to hezky postupně.

Nejprve tedy vysvětlím, co vlastně ten den sesterství znamená. Jedná se o mezinárodní svátek přátelství, který od roku 1927 slaví skautky a skauti po celém světě, a to vždy 22.2. Toho dne se totiž narodili zakladatel skautingu, sir Robert Baden-Powell (1857) a jeho žena Olave (1889). V ten den se skauti setkávají, přemýšlejí o sobě (i proto se tomuto dni též přezdívá „Den zamyšlení“) a vzájemně si přejí. Svátek má skautům připomínat, že je jich na celém světě hodně a všichni jsou si bratry a sestrami bez ohledu na barvu kůže, národnost či věk.

Ačkoliv se tedy nejedná jen o svátek skautek, ale i skautů, my jsme si letos uspořádaly oslavu čistě holčičí. Sešly jsme se stejně jako vloni v odpoledních hodinách ve společenské místnosti Penzionu Anna. A proč zrovna tam? To proto, aby se tohoto přátelského posezení mohla zúčastnit i ta nejstarší sestra z nás, Marta Macková, která v Anně bydlí, a my jsme za to moc rády. Postupně se sešlo kolem dvaceti sester od mladších skautek přes jejich vedoucí-roverky, až po již dospělé současné i bývalé vedoucí. Program byl pestrý. Celé odpoledne jsme strávily vzájemným povídáním, prolistovaly jsme a zavzpomínaly jsme nad kronikami s fotkami a zápisky z našich skautských akcí z let dávno minulých až po současnost. Taky jsme promítaly fotky a videa ze současných akcí, takže i starší sestry viděly jak se skautuje dnes a jaké akce pro své svěřence pořádáme a jak si je užíváme. K tomu všemu nám Lůca připravila skvělé občerstvení a skvělé dortíky přinesla i sestra Marta, takže si naše chuťové pohárky přišly na své a ani žízní jsme netrpěly. Celé odpoledne jsme strávily v příjemné přátelské atmosféře, generace českobrodských skautek se prolnuly a snad i vzájemně obohatily.

Závěrem bychom chtěly poděkovat Lůce za organizaci této příjemné oslavy a Penzionu Anna za to, že jsme mohly Den sesterství opět uspořádat v jejich prostorech. Doufáme, že se příští rok sejdeme nejméně ve stejném počtu.

Tak jako každý rok, i letos jsme vyrazili se skauty a skautkami na pololetní prázdniny, tentokrát do Dobrušky.

Ve čtvrtek jsme se v půl páté odpoledne sešli na nádraží, kde jsme naložili lyže a boby do auta, a vlakem jsme vyjeli do Dobrušky. Do skautské klubovny, vzdálené asi jeden kilometr od nádraží, jsme dorazili až za tmy. Povečeřeli jsme, vybalili si, zahráli si pár seznamovacích her a šli do hajan.

V pátek brzy ráno jsme se oblékli do oteplováků a vyrazili na zastávku, ze které nám měl jet skibus. Ten ale bohužel nejel, a tak jsme si místo toho udělali procházku po okolí Dobrušky. Cestou jsme hledali vhodný kopec na odpolední bobování. Odpoledne jsme se rozdělili na dvě skupiny. První jela lyžovat a druhá bobovat, i když venku nebylo moc sněhu. Nu a zjisƟ li jsme, že bobování na lisơ je také zábava. I přes únavu a potlučená záda z bobování jsme si večer zahráli naše oblíbené „židle“ a „parlament“.

V sobotu dopoledne jsme vytvořili tří až čtyřčlenné skupinky a vydali se do města, kde jsme vyhledávali zajímavosƟ o Dobrušce a jejích obyvatelích, sháněli informace a foƟ li památky. Zašli jsme i koupit něco na zub na večer. Po obědě bylo vyhlášení vítězů dopolední pátrací hry po Dobrušce. Odpoledne trochu pršelo, ale to nám nezabránilo jít na tamní fotbalové hřiště a hrát hry jako jsou fotbal, „ovečky“ či „evoluce“. Byli jsme celí od bláta, protože sníh už roztál. Večer byl spíše oddychový. Strávili jsme ho koukáním na fi lm a pojídáním popcornu.

V neděli už jsme si jenom zabalili všechny věci, uklidili klubovnu a vyrazili domů. Cesta vlakem uběhla rychle, a tak jsme už za chvíli stáli na nádraží a přebírali boby a lyže. Nakonec jsme se rozloučili a nezbylo nám nic jiného, než se těšit na další akci.

Letos jsme již tradičně vyrazili společně s oddílem světlušek na vánoční besídku, ale pojali jsme ji netradičně jako terénní výšlap.

V sobotu 15. 12. jsme ráno odjeli autobusem směr Kozojedy. Již od rána sněžilo, a tak jsme se těšili na tu správnou vánoční atmostéru. Z kozojedského kopce jsme sešli do Dolánek k údolí Šembery kolem pozůstatků hradiště Šember a dál pokračovali podél toku Šembery. Sníh napadaný na louky v Dolánkách přímo vybízel k hrám, tak jsme se na chvíli zastavili a ve vydupaných cestičkách ve sněhu si zahráli na babu. Mezizím část vedoucích vyrazila napřed a na louce pod Tuchorazí nám rozdělali oheň, na kterém jsme si opekli buřty. Pořádně jsme se ohřáli a ozdobili stromek ovocem a zeleninou, abychom nadělili něco i lesním zvířátkům.

Cesta do klubovny utekla rychle a my jsme už za chvíli rozbalovali dárky, které jsme našli v klubovně pod stromečkem. Za poslechu vánočních koled jsme vypili čaj a snědli donesené cukroví, ještě než si nás přišli vyzvednout rodiče.

Fara je plná upírů. Po chodbách se rozléhá křik a šepot. Hraběnka je až v posledním patře. Nedá se nic dělat, musím se tam dostat. Křížek křečovitě svírám v dlani a jsem připravena povědět ochrannou modlitbičku. Už jen poslední schod a jsem tam.

Když jsme 26. října odjížděli do Rokytnice nad Jizerou, abychom si zaslouženě užili podzimní prázdniny, ještě jsme nevěděli, že v našich rukách bude život půvabné hraběnky a my se za krátko ocitneme ve velikém nebezpečí.

Po příjezdu do Rokytnice jsme si nemohli nevšimnout, že zdejší krajina je jiná než kdy dříve. Možná to bylo blížící se zimou, silným větrem nebo večerní hodinou, ale jako by se k nám přibližovalo něco děsivého. Nicméně v tento moment bylo ještě moc brzy dělat ukvapené závěry, a tak místo abychom odsud unikli, jsme se ubytovali ve zdejší faře a nechali se unášet zatím ještě ničím nerušenými sny.

Druhý den jsme zjistili, že hraběnka, která žije na této faře, se pohřešuje, a její zmizení je opleteno velice podivnými okolnostmi. Co bychom to byli za skauty, kdybychom nepomohli dámě v nouzi. Tak začínáme pátrat. Na hřbitově, vzdáleném jen pár metrů, nacházíme stránku z jejího deníku. Díky této stránce zjišťujeme, že hraběnka byla unesena. Vydáváme se tedy na cestu, kterou nám vyznačila útržky svých šatů. Po návratu z cesty je nám jasné, že jsme se dostali do velikého nebezpečí, a že to, co uneslo hraběnku, jistě není člověk.

Od zdejších sedláků se dozvídáme, že Rokytnici a okolí navštívili „záhadní bledí cizinci“ a podle dalších indicií je nám více než jasné, že máme co do činění s krvelačnými upíry.

Napětí stoupá, není však už cesty zpět. Upíři se blíží a my se musíme připravit. Ve zdejším kostele se tedy scházíme s farářem a žádáme ho o pomoc. Farář s námi vyrobí kříže na ochranu před upíry a speciální lektvar na záchranu jistě již upířím jedem otrávené hraběnky. Tak teď už jen zbývá nástroje posvětit, naučit se modlitbičku a jsme připraveni.

Vše stíháme tak tak. Faru zaplňují upíři od sklepa až po střechu. Kříže s modlitbou nás chrání, a tak se stíháme ukrýt v předem domluvené místnosti. Postupně každý překoná svůj strach a projde kolem hrůzostrašných upírů až k hraběnce. Díky naší odvaze je hraběnka zachráněna a upíři zahnáni. Splnili jsme úkol. Vyhráli jsme!

Naší odměnou je veliká hostina, spousta dobrého jídla, kvalitní hudby a tance. Za malou chvíli zapomínáme na všechen strach a vyčerpaní jdeme spát, abychom se mohli probudit do nového dne, ve kterém bude Rokytnice zase tak svěží a krásná jako dříve.

Jedno říjnové sobotní ráno jsme se setkaly na nádraží a vyrazily autobusem z Českého Brodu do Kostelce nad Černými lesy. A kdo? No přeci banda malých světlušek a jejich vedoucích.

Po příjezdu jsme se vydaly z náměstí, kde stavěl autobus, do klubovny, ve které jsme byly ubytovány. Během cesty jsme si zahrály pár her na rozehřátí. Následně jsme s holkami hrály pár běhacích her a pak šly na dřevo. Jídlo jsme vařily ve společném kotlíku na ohni. Po obědě měly holky čas pro sebe – vybalit si, popovídat si. Poté jsme se všechny sešly ve společné místnosti a pustili se do výroby dalekohledů. Následovala svačina, kde si holky naplnily bříška a pak hra venku. Předem jsme si prošly území, kde se bude hrát, vysvětlily pravidla a seznámily světlušky s bezpečností a, co dělat pokud se něco stane. Ve hře musely chytat zvířata běhající po areálu, což byly ale samozřejmě ve skutečnosti jejich vedoucí - roverky. Po návratu z venku jsme musely vyhradit půl hodiny v programu na uklízení nejen po vytváření, ale i po poledním klidu. Pak jsme si daly večeři. S nádobím pomáhaly holky, tudíž se mytí poněkud protáhlo. Na závěr dne jsme si zahrály několik her a zazpívaly pár písniček. Následovalo čištění zubů a uložení děvčat do postele.

Ráno si světlušky po čištění zubů zabalily a pomohly s finálním úklidem klubovny. Po dalším sbírání dřeva holky pomohly s jeho lámáním, a poté jsme si opekly špekáčky. Pochutnaly jsme si nad naším obědem a už se pomalu blížil odjezd domů.

Na závěr akce jsme ve skupinkách stavěly domečky pro skřítky, vyrobené jen z věcí, které se nacházejí v lese. Cestu domů jsme si prodloužily jedním neplánovaným přestupem, ale vše proběhlo v pořádku. Poté už jen zbývalo odevzdat světlušky na nádraží rodičům. Už teď ale plánujeme nějakou další výpravu :)

Jako každý rok, i letos se uskutečnil závod jménem Šemberská 12, a to již jeho 37. ročník. Tento rok se však dosti odlišoval od let předešlých, kdy bylo vlhké, většinou až deštivé, pochmurné podzimní počasí a sešel se nás vždy menší počet. Letos tomu bylo jinak. 13. sobotní říjen se vyvedl překrásně. V ten den proběhlo startem i cílem závodu přes 50 soutěžních dvojic z různých skautských středisek. Závodu se zúčastnili zástupci ze 7. i 14. střediska z Českého Brodu, také k nám dorazili vodní skauti z Kolína i zástupci ze Starého Kolína.

Závod se skládá z několikakilometrového běhu v terénu proloženého nástrahami přírody a závodníky cestou čeká 12 úkolů, který musí hravě zvládnout každý skaut. Pak už jen záleží na tom, kdo co umí a jak dobře je připraven, kdo zvládne plnit úkoly nejrychleji, neztratí se v lese a má toho správného bojového a soutěživého ducha. 11 stanovišť je každý rok stejných a to dvanácté, označované jako stanoviště ‚Y‘, je tajné a každý rok originální. Letos se na tajném stanovišti plnila střelba z foukaček. Mezi ta známá stanoviště patří stavba stanu, vysílání zprávy v morseově abecedě, šplh na laně, sekání a štípání dřeva, orientace mapy/běh lesem po azimutech, překážková dráha, zatloukání hřebíku, střelba ze vzduchovky a každoročně závodníky nejvíce a nejdéle potrápí rozdělání ohně a přepálení “ohnivzdorného provázku”.

Letos bych to za sebe zhodnotila díky hojné účasti i díky počasí jako jeden z nejhezčích závodů za poslední roky. A to i přesto, že po dlouhých letech naše středisko neobhájilo vítězství, a o pouhé body si tak putovní pohár na rok převzalo brodské středisko Psohlavci. Vítězům gratulujeme a za rok se o putovní cenu s vervou popereme zas. Děkujeme všem zúčastněným a těšíme se zase příští rok.

Od 27-30.9.2018 probíhalo převážně betonování podlahy v Kácovci.

Prvním pravidlem pro konání tradičního závodu je, že se koná první školní víkend v září. Letos to připadlo na 8. až 9. září. Druhým pravidlem je, že závod začíná tam, kde v loňském roce skončil, tedy v obci Čestín u Uhlířských Janovic. Jediné dvě jistoty, které závodní družstva na startu mají. 21. ročník outdoorového závodu mohl odstartovat.

Akce Vpřed je pěší závod dvou až tříčlenných družstev, kdy předem neznámá trasa je postupně objevována pomocí plnění ne vždy jednoduchých úkolů a především luštěním ne vždy jednoduchých šifer. Závodu se může účastnit kdokoliv starší 15 let, nicméně se doporučuje základní znalost práce s mapou, kvalitní boty a dobře zabalený batoh s věcmi na přespání.

Hromadný start v 9.40 byl lehce zpožděn díky přípravám oslav 700 let od založení obce Čestín, nicméně všech 19 družstev, některá i z opačného konce republiky, se pustilo s vervou do luštění první vybíhací šifry. V případě, že ji úspěšně vyluští a na mapě si určí správné místo, dovede je na druhé stanoviště. A takto postupně až do cíle první etapy, zpravidla 20 šifer. V případě neúspěchu při luštění si družstvo zavolá o tzv. radílka a k času se jim připočte trestná hodina. Další nesnází je trasa pochodu mezi jednotlivými stanovišti, kdy si ji družstva musí zvolit sama. Ideální trasa v délce 30 km, kterou jsme si na závodníky v obou etapách připravili, je tak ve skutečnosti mnohdy delší. Ani moderní technologie výrazně nepomohou, protože používáme vojenské mapy se starým souřadnicovým systémem nekompatibilním s GPS – práce s mapou je tedy stále důležitá. Na vybraných stanovištích jsme navíc připravili praktické úkoly prověřující znalosti a dovednosti závodníků, jako např. jízda v kánoi, slaňování ze skály, střelba ze vzduchovky, rozpoznávání vůní, lanové překážky, uzlování, hádání zvláštních předmětů, vrh nožem, znalost siluet ptáků a další. V případě neznalosti nebo neúspěchu znamenají další trestné minuty k celkovému času. První hlídka z Prahy dorazila do cíle první etapy pod rozhlednou Bohdanka již v půl šesté odpoledne, poslední družstvo dorazilo až o půlnoci. Druhá etapa odstartovala v neděli v 7.00 a dovedla závodníky do cíle ve Zbraslavicích.

Vyhrála hlídka z Prahy ve složení Anežka Marková, Vít Henych, druhé místo obsadil Tomáš Vyhnal, Vojtěch Vyhnal, František Hrbek (Psohlavci 14) a třetí místo obsadil Petr Ventluka s Jaroslavem Losenickým (Praha).

Velký dík patří všem rozhodčím, kteří se na organizaci závodu podíleli, a městu Český Brod za finanční podporu. Příští rok se těšíme na další zápolení.

Ahoj mami a tati,
program je nabitý a pořád je co dělat, tak píšu až teď.

Jak si užíváte první týdny července? My náramně! Hned jak jsme dorazili po dlouhé cestě do tábořiště (někteří odvážlivci dokonce vyrazili už den předem na kolech), tak jsme si postavili postele a začali se po skupinkách zabydlovat v tee-pee.

Druhý den se všem dětem i vedoucím představila liška, která nás pozvala na cestu po stopách Malého prince. To je totiž téma naší letošní celotáborové hry, víte? Cestujeme planetami po stopách Malého prince a poznáváme spoustu zajímavých bytostí. Na jedné z planet jsme se setkali s astronomem a pomohli mu najít ztracený dalekohled, jinde jsme zase potkali domýšlivce a nebo dokonce i businessmana a na jejich planetách museli naši cestovatelé řešit zapeklité úkoly.

Během těchto dvou týdnů jsme ale stihli i mnoho dalších aktivit: každoroční Hry bez hranic, olympiádu, stopovačky, dvoudenní výpravu, a také zvelebování našeho tábořiště, aby se nám tu víc líbilo.

Dnes jsme zakončili celé putování po planetách návratem na Zemi a krásným táborovým ohněm. Pro světlušky a vlčata je to závěrečný večer. Zítra už pojedou s rodiči domů. Poslední týden si tu užijeme jen se skautkami a skauty. Čeká nás opravdu super, ale náročný program. Například hra s názvem Piknik u cesty, která se bude hrát 48 hodin v kuse, při níž se budou skauti a skautky v týmech snažit získat různé věci ze střeženého tábořiště a zároveň chránit své obydlí v lese a nenechat se vybít KáeNGéčkem (koulí na gumě). Zkrátka, všichni si užíváme parádní tábor. Jo, a vaří se tu výborně, ostatně jako každý rok.

PS: Už se těším na příští rok.

Anička

V sobotu 16. června jsme se sešli na Podzimku, abychom tam něco udělali a malinko uklidili. Posekala se tráva (přičemž jsme opravili utrženou startovací šňůru od křoviňáku), přerovnaly plechy a natřely jsme tyče na tee-pee lignofixem, který prý už nelepí. A u klubovny už snad všechny dlaždice u dřeva sedí, jak mají.

Celou akci bravurně organizoval Pták, za vydatné podpory Šéfa a Bártíka se zúčastnili Maky Ptaky, Helča, Korádo a čerstvý maturant Máťa Tvrzňa.