Kronika

Již 36. ročník tradiční akce zvané PoPoLes se uskutečnil v sobotu 2. 6. A co se pod takovou strohou větou oznamovací skrývá? Nabízíme vám malý vhled pod pokličku…

První přípravy začínají již mnoho měsíců před PoPoLesem aneb Pochodem Pohádkovým Lesem. Předně se musí stanovit termín, tak aby se časově blížil Dni dětí, ale zároveň co nejméně kolidoval s dalšími akcemi pořádanými v Brodě a okolí. Pak přichází objednávka počasí, které může být tou dobou dosti vrtkavé. Už jsme zažili během PoPoLesů vedra k padnutí, ale i zimu a celodenní neustávající deště. To všechno má vliv na počet a náladu návštěvníků pohádkového lesa, ale i na následný stav našich pohádkových kulis, veškerého vybavení, i na zdravotní stav nás, vašich pohádek.

S blížícím se termínem PoPoLesu přichází na řadu oprava kulis a kostýmů, případně výroba nových. To jsou dlouhé večery strávené ve skautské klubovně společně s kartony, barvami a štětci, lepidly, jehlou a nití a dalším náčiním.

Nejvíce práce zabere organizace přípravných činností. Všechno je totiž především o lidech, a těch se někdy nedostává. Je potřeba oslovit všechny naše současné i bývalé členy, dlouholeté kamarády a nadšence, kteří nám každoročně pomáhají, a obsadit všechny pohádkové kontroly dostatečným počtem ochotných lidí. A nejen pohádkové kontroly – taky je potřeba někdo, kdo poseká louku, vyznačí trať, kdo bude čepovat pivo a limonádu, prodávat buřty, kdo nám pomůže tu hromadu věcí dovézt a zase odvézt z lesa zpět, kdo pořídí fotodokumentaci, kdo zařídí celou organizaci, domluví otevření Tuchorazské hlásky návštěvníkům, nakoupí všechny odměny, sladkosti, omalovánky, pastelky, buřty, rohlíky, hořčici, kdo natiskne plakáty a vylepí je po Brodě a okolí, vytiskne pozvánky a roznese do je škol a školek… a dalších tisíc úkolů a drobností, aby v tu PoPoLesovou sobotu zapadla všechna kolečka do sebe, vše bylo nachystáno, všichni stáli na svých místech a nikomu nic nechybělo.

A teprve potom může PoPoLes začít. Návštěvníci se scházejí u Tuchorazské hlásky, kde jsou pro ně připraveny různé aktivity, aby dětem zkrátily čekání ve frontě u vstupu. V lese pak čekají usměvavé pohádkové bytosti, které děti za úspěšné zdolání jednotlivých disciplín odmění tu lízátkem nebo bonbonem, tu zase zdravým jablíčkem, omalovánkami, pexesem… Les se promění ve změť pohádek na několik dlouhých hodin. V cíli si návštěvníci opečou buřta, a když se k večeru brány pohádkového lesa zase zavřou, čeká nás ještě balení, úklid a odvoz věcí.

A pár čísel na závěr: letos PoPoLes navštívilo 620 dětí, čekalo na ně 17 pohádkových stanovišť, trať byla dlouhá 2450 metrů.

Těšíme se na vás napřesrok!

Už dlouhé měsíce dopředu jsme se těšili na čtvrtek 17. 4., až společně s naší partou skautek a skautů odejdeme do Belgie do krásného městečka Sint-Truiden na mezinárodní setkání skautů a skautek - InterCamp.

Vyráželi jsme v pozdních hodinách vlakem do Kolína, kde jsme přestoupili do autobusu společně s dalšíma dvěma skautskými oddíly, a dobrodružství začalo. Cesta byla oproƟ loňsku velmi dlouhá a vyčerpávající (Belgie je přeci jen dál než loňské Německo), ale svaly, kosƟ a nervy jsme si protáhli na procházce Bruselem, kde jsme mohli navšơ vit spoustu krásných míst. Nejvíce nás zaujala budova Evropského parlamentu. Opět plní sil vyrážíme konečně do cílového místa Intercampu. Zbytek pátečního dne probíhal v poklidném duchu ubytovávání, poznávání nového prostředí a příjemného setkávání s novými i starými přáteli z různých zemí. Sobotní ráno jsme započali dobrou snídaní, po které následoval uvítací ceremoniál, na kterém nás pořadatelé moƟ vovali v tom, co děláme a máme rádi, jedním slovem SKAUTING. Náš sobotní program probíhal v duchu pomoci druhým lidem a naší planetě. Vydali jsme se na delší, ale příjemnou procházku v týmech složených z lidí různých národností, kde jsme mohli například potkat amerického vojáka a dozvědět se spoustu zajímavých zážitků a zkušeností. Cíl procházky byla drobná pomoc veřejnosti, například čištění náhrobků, o které se již nikdo nestará na místním hřbitově, nebo návštěva třídírny odpadků. Po návratu do Intercampu ve večerních hodinách proběhl koncert belgické skupiny. Po chladné noci nás čekal příjemný den strávený opět v namixovaných mezinárodních skupinách, tentokrát v místě Intercampu, kde probíhaly zajímavé aktivity, hry a tvoření. Nejlepší část dne byla jak jinak než spojená s jídlem. Čekal nás “street food festival”, kde jednotlivé země představovaly své klasické nebo oblíbené pokrmy a pochutiny a nabízely je ve velkém množství všem podél celého areálu. My jsme si letos připravili hordu palačinek s výbornými domácími marmeládami, a jen se po nich zaprášilo. Lepší ukončení dne, než další koncert a hry s polskými sousedy, jsme si nemohli přát. Celá akce končila krásným pondělním ceremoniálem. Po něm se všichni vydali zpět na dlouhou cestu do svých domovů. Akci jsme si moc užili a už se těšíme na příště do Holandska.

*Intercamp je čtyřdenní mezinárodního setkání skautů a skautek. Letos se sjelo více než 3500 účastníků z deseti zemí, nejvzdálenějšími účastníky byli skauti z USA. Česká výprava čítala téměř 500 účastníků.

Dne 20. 4. 2018 se na nádraží sešla skupinka čtyř skautek a třech vedoucích, které se rozhodly vyrazit přes víkend na druhou stranu republiky.

Vlakem jsme se dostaly do Kolína, kde jsme nasedly na vlak do Ostravy, ze které jsme měly rovnou dojet do cíle. Bohužel vlak měl skoro hodinové zpoždění, proto jsme musely jet jinou cestou, jelikož předchozí nám ujel. V naší konečné stanici Frýdlantu nad Ostravicí jsme došly do místní sokolovny, kde jsme přespávaly. Po ranním probuzení jsme si vzaly malé baťůžky a sedly do autobusu, díky kterému jsme si zkrátily výšlap. Vyhodili nás u hotelu Bezruč, dále jsme už musely dojít po svých.

Nakonec se nám podařilo vylézt ke skautské mohyle jménem Ivančena, jež byla postavena na památku pěti skautů, kteří byli popraveni za účast v proti nacistickém odboji. Kolem jedenácté začala mše svatá, o hodinu později začal ceremoniál u památníku, kde se zpívala skautská i česká hymna. My jsme si poblíž lesa uvařily oběd, kterým byla polévka. Když se nasytila celá skupinka, tak jsme si zahrály hru, jež vyžadovala sociální interakci s lidmi, a přitom jsme se velice nasmály.

Dále se nám podařilo zdolat Lysou horu, kde jsme náš úspěch oslavily u malinovek, piv a jedné kofoly. Další překážkou byl dlouhý sestup dolů, který jsme si zpříjemnily hrou, dokonce za odměnu jsme si každá koupila zmrzlinu. V sokolovně jsme si udělaly chutnou večeři, chvíli pokecaly a byl čas jít na kutě. Další den jsme začaly pozdějším vstáváním, v klidu jsme se nasnídaly, sbalily si svoje saky paky a šly nakoupit svačinu. Čekání na vlak jsme si zkrátily hrou, a pak už jsme jely domů přes Valašské Meziříčí. Myslím si, že se akce celkově povedla. Každému doporučuji navštívit Ivančenu a připomenout si naši ještě nedávnou minulost, případně sportovní výkon na Lysou horu. Stojí to za to.

Čtvrtek 29. 3., brzké ranní vstávání nám ale zpříjemnil zarezervovaný vagón. Díky Českým drahám jsme již za 3 hodiny vystoupili na nádraží v Chebu, inu 230 km by jinak byla docela štreka. Na chatě, která se nám stala pro dalších 5 dní domovem, byl trochu nepořádek, společnými silami jsme ale dali vše do pořádku.

Odpoledne nás čekala hra prozkoumávající město Cheb. Úkolem bylo vyzjistit nespočet informací přímo od občanů Chebu. Takže po pár hodinách hry nezbyl ve městě občan, který by nevěděl o skautském středisku, které přijelo na návštěvu.

Páteční dopoledne se neslo v duchu týmového zdolávání disciplín, které měly prověřit naši fyzickou zdatnost, obratnost a spolupráci. Nejzajímavější disciplína byl golf s disky (hráč pomocí frisbee hraje golf, stejné hřiště je k vidění z vlaku ve stanice Praha-Běchovice). Po obědě byla v plánu procházka na Bismarckovu rozhlednu. Ta byla k naší smůle ještě zavřená, to nás ale nijak neodradilo zahrát si hry v přírodě a simulovat závod skrz cyklokrosovou závodní dráhu.

V sobotu nás čekala celodenní výprava, počasí ale nevěstilo nic dobrého. K svačinám jsme si tedy do baťohů přibalili deštníky a vyrazili vlakem přes nejzápadnější cíp republiky (Aš) do německého města Hof. Každá skupinka dostala mapu, slovník, úkoly a začala soutěž, kdo toho o městě více zjistí. Jedni vsadili na to, že památky a klíčové objekty města obejdou pěšky, druzí statečně vyzkoušeli zahraniční MHD. Po cestě se všichni snažili vymámit z Němců odpovědi, ať už lámanou němčinou nebo o trochu lepší angličtinou. Tak či onak na nás koukali, jako kdybychom spadli z višně, asi jako kdyby se vás parta dětí z Německa lámanou češtinou ptala, kdo je starosta města a jak si vede místní fotbalový klub. Jedna místní paní se dokonce jedné z našich skupin ptala, cože jsme to za interaktivní kurz cizího jazyka, že by tam chtěla přihlásit své dítě. Po sdělení, že jsme skauti z Česka, smutně odešla (že by díra na trhu?).

Neděle se nesla v duchu příprav na velikonoční pondělí. Kluci pletli nebo se učili plést pomlázky, holky malovaly ta nejpěknější vajíčka. Po obědě si kluci vyzkoušeli, jaké je to hrát na velkém fotbalovém hřišti. Když nás kroupy vyhnaly ze hřiště, následovalo odpočívání u pohádkového promítání jako v kině.

V pondělí kluci potichu vstali a začali řádit s pomlázkami. Ve chvíli, kdy byla i poslední holka náležitě vyplacena/omlazena, začalo hromadné balení a úklid a cesta domů. V Brodě ještě zakřičet oddílový pokřik a pak už rychle do rodičovského objetí.

Běh, vázání uzlů, určování dřevin nebo také správná orientace v mapě. Skautské středisko Ing. Ládi Nováka se v sobotu 24. 3. 2018 zúčastnilo veřejného mistrovství středních Čech.

Turistický závod je terénní běh v délce od 2 do 6 kilometrů (podle věkových kategorií). Na trati je umístěna řada kontrolních stanovišť, které je nutné plnit bez chyb a co nejrychleji. Jsou to odhad vzdálenosti , hod míčkem, plížení, lanová lávka, vázání uzlů, orientace mapy, práce s buzolou, určování dřevin, turistických a topografických značek, poznávání kulturních památek a přírodních zajímavostí. Měří se čas strávený na trati a za nesprávně splněné úkoly jsou trestné minuty, které se připočítávají k času.

Turistickým závodům se naše středisko věnuje již několik desítek let, a tak jsme si nenechali ujít ani účast v tomto závodě v Kralupech nad Vltavou. Závod byl organizátory skvěle připraven a nechybělo ani krásné jarní počasí. Český Brod tentokrát reprezentovali čtyři závodníci a i v tomto počtu dokázali, že se v konkurenci neztratí. Všichni si totiž vybojovali místo na medailových pozicích:
1. místo: Petr Roubíček (mladší žáctvo)
1. místo: Jan Vašina (starší žactvo)
2. místo: Jana Čokrtová (ženy A)
3. místo: Alžběta Vodičková (starší žactvo)

Celý závod doprovázela soutěž dvojic ve stavbě stanu. V žákovské kategorii zvítězili opět naši závodníci Alžběta Vodičková a Jan Vašina, v kategorii dospělých obsadilo naše středisko 3. místo díky Janě Čokrtové a Davidu Machorkovi.

Další závody se konají 14. dubna u nás v Českém Brodě.

I když to tak dlouho nevypadalo, zima jednou skončit prostě musí. A protože stále skončit nechtěla, rozhodli jsme se jaro přilákat sami. Navázali jsme na naši tradici a ve středu 21. března na první jarní den jsme uspořádali Kuličkiádu.

A co si pod takovou Kuličkiádou vlastně můžete představit? Je to takové hravé odpoledne, kdy se sejdou holky a kluci, přinesou si s sebou kuličky na cvrnkání a závodí v různých cvrnkacích disciplínách. Soutěže to jsou různé, cílem je ale vždy dostat své kuličky na co nejmenší počet cvrnknutí do důlku. A abychom u toho náležitě uvítali to vytoužené jaro, bývá zvykem obléct si na sebe sukni nebo kraťasy. Což jsme ovšem letos z objektivních důvodů závodníkům prominuli – nechceme přeci, aby nám u cvrnkání umrzli.

Sešli jsme se v parku u Pivovarského rybníka, a to v opravdu hojném počtu – celkem nás vítalo jaro přes 40 dětí a jejich vedoucích. Rozdělili jsme se do pěti skupin, každý vytáhl své kuličky a hra mohla začít. Členové každého týmu soutěžili nejprve mezi sebou, vítězové jednotlivých týmů pak postoupili do finále, kde poměřili své síly.

Letos se Kuličkiáda dokonce stala mezinárodním závodem, zúčastnily se jí totiž též francouzské studentky, které byly zrovna v Brodě na výměnném pobytu českobrodského gymnázia. A doma ve Francii nás rozhodně nepomluví – z Kuličkiády si totiž odvážejí diplom za první místo. Závěrem proběhlo vyhlašování vítězů a udílení cen, a pak už rychle domů do tepla.

A když se teď podíváte z okna ven, je jasné, že to vítání jara se nám povedlo a zima je konečně pryč :)

Co že je to ten „den sesterství“? „Den sesterství“, nebo také „den zamyšlení“ či „vzpomínkový den“ je mezinárodní svátek přátelství, který slaví skautky a skauti celého světa 22. února. Toho dne se narodili zakladatel skautingu, sir Robert Baden-Powell (22. února 1857) a jeho žena Olave Baden-Powell (22. února 1889). Svátek má nám skautům připomínat, že je nás na celém světě hodně a že všichni jsme si bratry a sestrami bez ohledu na barvu kůže, národnost či věk. První oslava se konala už v roce 1927 a od té doby máme každý rok 22. února možnost sejít se společně se svými skautskými sestrami (ale i bratry), kamarády, zavzpomínat a strávit spolu klidný a příjemný čas

Což je moc hezká myšlenka, a tak se ji snažíme v dívčím kruhu našeho střediska následovat. Letos jsme se nesešly v naší skautské klubovně jako obvykle, ale přesunuly jsme se do penzionu Anna. Chtěly jsme totiž tentokrát den sesterství oslavit společně s našimi bývalými členkami, sestrami Martou a Evou, které v penzionu Anna žijí, a jejich vrstevnicí sestrou Soňou, která se k nám též přidala.

Sešly jsme se v podvečer v hojném počtu a propojily jsme tak celou řadu generací českobrodských skautek. Od družin našich mladších i starších skautek přes nás, jejich aktuální vedení, naše bývalé vedoucí, vedoucí našich vedoucích, až po sestřičky Martu, Soňu a Evu. Připravily jsme občerstvení, promítaly jsme si fotky z výprav a táborů z posledních let, prohlédly jsme kroniky, fotky a zápisy napříč mnohými generacemi českobrodského skautingu. Marta, Soňa a Eva nám povyprávěly, jak se skautovalo za jejich časů. A když dorazil Korádo s kytarou, mohli jsme jim splnit přání a společně jsme si zazpívali. Byl to neuvěřitelně příjemný a hřejivý večer, byť trochu nostalgický. A pro nás hodně inspirativní. Proto bychom se takto, napříč generacemi, chtěly scházet i nadále. Alespoň jednou v roce se sejít všechny holky skautky současné i bývalé, mladší i starší, zavzpomínat, poklábosit si, zasmát se….protože „skautem jednou, skautem navždy“ a protože bychom si my všichni měli užívat každý okamžik, který můžeme strávit spolu.

Tímto bychom také chtěli poděkovat penzionu Anna za možnost uspořádat tento krásný vzpomínkový večer v jejich prostorech.

Byl čtvrtek po škole a my všichni skautici a skautice, nadšení z konce prvního pololetí, jsme se vydali na ,,odpočinkovou“ dovolenou do Slivic u Příbrami. Jely jen oddíly skautů a skautek, a tak jsme si hned první den při příjezdu mohli dovolit večerní hodinový pochod s krosnami na zádech z blízkého Milína až na místo našeho pobytu. Tam nás čekaly palačinky a pak nastal čas na zabydlení a několik už zaběhnutých a oblíbených her před spaním.

V pátek jsme se všichni vzbudili hezky v osm hodin, udělali si rozcvičku na čerstvém vzduchu, najedli se buchet od maminek, tatínků, babiček či dědečků a vyrazili do Příbrami na plně nabitý celodenní výlet. Po cestě jsme navštívili bývalý pracovní tábor z dob komunismu Vojna a o další hodinu a kousek později nás čekal dovezený oběd v podobě delikatesních zapečených těstovin. Po jídle jsme si šli zabruslit na stadion a naražené zadnice jsme následně nechali odpočinout a rozhýbat v aquaparku. Už bylo relativně pozdě, a tak jsme se zpět dopravili místním autobusem. Do večeře se hrál, jako v každou volnou chvíli, ping-pong, a po večeři jsme zhlédli film se Spidermanem.

Následující den jsme překvapivě zjistili, že i kluci skauti jsou občas větší dámičky než holčičí oddíl skautek, a to když jsme hráli tzv. trojnožku a pár dalších náročnějších her. Po obědě jsme zase vyrazili do přírody, tentokrát přes památník poslední bitvy 2. světové války a pak po týmech do Milína na hru Dědeček měnil, až vyměnil. Všichni jsme se nakonec zase sešli u žárového pohřebiště za městem a už za tmy jsme se společně vydali zpátky na chatu. Pak nás čekal poslední společný večer a nebyli bychom to my, kdybychom zas až do noci nehráli hromadu her.

V neděli den jsme nejprve všichni jako pilní mravenečci uklidili všechen ten svinčík, co jsme natropili, naše milé vedoucí - roverky uspořádaly pingpongový turnaj a snědli jsme všechny zbytky jídla z předešlých dnů. Potom nás už čekal spořádaný odchod a cesta na zastávku autobusu, který nás odvezl směrem domů k rodinám.

Jako již tradičně v této části roku jsme coby správní skautíci vyjeli obdivovat krásy naší republiky. Po necelé dekádě jsme se v úctyhodném počtu navrátili do Rokytnice nad Jizerou na tamní faru. Na naše bojovné hrdiny a padouchy tam čekal hned první úkol, a to najít mentory svého týmu. Nebylo to nic lehkého, přeci jenom nemůžeme brát do týmu jen tak leckoho, ale všichni tento svůj první úkol úspěšně splnili a po pár komunikačních secích a vědomostních výpadech každý znal své idoly – superhrdiny pro těch pár prázdninových dní

Zdálo se, že každý o své kariéře v tomto byznyse už dlouho snil, jelikož když přišlo na pojmenování a promyšlení alter ega, nikdo neměl problémy s kreativitou. Pak se tedy začali tahat králíci z klobouku a dovádělo se trochu v té podzimní smršti venku. Nikdo však nebyl dostatečně znaven (až na vedoucí, ti by spali pořád), a tak se i po večeři ještě pár hodin hrály seznamovací a vtipné hry.

Započal další den a co potřebuje nutně každý nadějný superpadouch nebo superhrdina? Ne, konvice to není, správnou odpovědí je kápě nebo nějaký kostým. A protože každý skaut oplývá nespočtem neuvěřitelných schopností, každý měl po chvilce něco spíchnuto a už se dovádělo po chatě s vlajícími prostěradly na zádech. A kdo zrovna nenapomáhal zrození módního díla, prověřoval svou paměť a fyzičku v lehkých úkolech po chatě. Další várka zátěžových zkoušek se na ty nebožáky přiřítila i odpoledne, kde se k tomu přidala i krátká scénka na téma celé výpravy a nad vzniklými vtipy a hereckými výkony bylo těžké nevalit oči. A jak to tak bývá, večer nás čekala další várka her, protože kdo si hraje... nehází květináče z oken, je to tak?

V sobotu byli superhrdinové na chvíli odloženi stranou a my vyrazili za neustálého mrholení a deště do nedalekého Harrachova do Hornického muzea. Pak jsme se ještě společně vydali k Mumlavským vodopádům zjistit, zda se dá bruslit, a pak Ɵ odvážnější vyrazili na krkolomnou cestu zpátky do Rokytnice, která se díky počasí neobešla bez bahenního maskování. Ten večer se toho ještě hodně stalo, když nás napadl zloduch, který neměl rád odlišnost, ale ani toho se našich 29 statečných nezaleklo a mohl se slavit konec akce a úspěšné splnění zkoušek.

V neděli jsme rozdali sladké, dřevěné a papírové a pomalu se chystali k odjezdu. Nedělní vichr si s námi sice pohrával jako s živými draky, ale překonali jsme i tuhle malou překážku a stejně tak i tu větší v podobě spadlého stromu přes cestu (ten naštěstí na rozdíl od černé kočky neznamená smůlu) a po nejméně dvojnásobném čase stráveném na cestě jsme se dostali blíže k našim vyhřátým postelím.

V sobotu 14. října se uskutečnil již 36. ročník závodu Šemberská dvanáctka. Počasí nám přálo, a tak jsme se celý den těšili ze sluníčka a tepla. Na startu se, skoro až symbolicky, sešlo 36 dvoučlenných hlídek, které čekala asi pětikilometrová trať s dvanácti zapeklitými úkoly. V případě jejich špatného splnění či úplného nesplnění se k času na trati přičetly závodníkům trestné minuty – a ty dokázaly s celkovým pořadím hodně zamíchat.

Hned po startu si pro nás pořadatelé připravili stavbu stanu. Ten jsme museli složit do dvou minut, jinak se se nám v kartě závodníka objevily minuty navíc. Poté, co jsme vyběhli do prvního velkého kopce, jsme na druhém stanovišti museli vyšplhat po laně, nejmladší hlídky po provazovém žebříku. Vzápětí jsme plnili tzv. „kontrolu Y“ – ta je každý rok jiná. Letos jsme měli za úkol rozlousknout ořech tak, aby jeho jádro zůstalo celé.

Po dalším vyčerpávajícím výběhu do kopce jsme se dostali k uzlování. Každý z dvojice si vylosoval jeden ze šesti základních skautských uzlů, který musel dobře a rychle uvázat, jinak se k času na trati opět přičetlo několik trestných minut. Po hodu granátem a luštění Morseovy abecedy nás čekala ještě střelba ze vzduchovky, azimuty/orientace mapy, lanová lávka, přechod přes potok po kládě, zatloukání hřebíku, přepalování provázku a nakonec ještě překážková dráha, skládající se z plížení a přelézání bariéry.

Jako každý rok jsme i letos doběhli do cíle celí zničení. Závod byl vyčerpávající, síly vyrovnané. Ale putovní totem pro celkového vítěze nakonec opět získalo středisko Ing. Ládi Nováka.

Nejen že jsme změřili síly s ostatními závodníky ze dvou skautských středisek, ale také jsme v mnoha disciplínách museli překonat sami sebe. A jako vždycky to i letos stálo za to.

Letos jsme pojali letní tábor trošku jinak než obvykle. Rozštěpili jsme se toƟ ž na tři čásƟ a vyrazili na tři tábory. O táboře světlušek jste se mohli dočíst v minulém čísle. Tábor vlčat popisujeme v dalším článku v tomto čísle. A teď bychom Vám rádi přiblížili tábor skautů a skautek, který se uskutečnil na našem kmenovém tábořišƟ Pod kopcem Pohoř. A když už jsme pojali netradičně to uspořádání táborů, nabízíme vám i netradiční článek – udělali jsme toƟ ž rozhovor s několika vedoucími.

Co tě na tom vlastně baví a co Ɵ to přináší, trávit svůj volný čas nebo dovolenou pod stanem na táboře?
Vojta: Zažiješ spoustu zábavy s partou dobrých kamarádů. Navíc si myslím, že výchova dětí ve skautu má velký význam. Sám jsem na vlastní kůži zažil, co mi skaut dal a co mě naučil.
Ráďa: Taky máme strašně moc fajn děti. Není to dril formou zákazů a příkazů, ale spíš spolupráce. Naše děti jsou fakt chytré, šikovné a vtipné, člověk s nimi tráví čas rád. A když pak vidíš, jak rostou a stávají se z nich fakt schopní a skvělí „chlapi a ženský“, tak vidíš, že to má smysl.
Věra: Je to trochu zvyk, ale i potřeba seberealizace; kamarádi, děti a ta táborová atmosféra a pohoda, a hlavně zážitky, co jinde nejsou.
Váňa: A to tábořiště na Pohoři. Dá se tam skvěle vypnout a zrelaxovat. Všechno tam funguje na jednodušší a čistší bázi, než v „normálním životě tam venku“.

Vzpomeneš si na nějaký top zážitek z letošního tábora?
Věra: Třeba ten pocit, když náš tým vyhrál Hry bez hranic a ve člunkovém běhu jsme skončili druzí jen pár sekund za Čokovým týmem (protože Čoko a jeho tým jsou fakt rychloběžci, pozn. red.). A když Šimon oral klackem pole na obilí, to jeho nadšení pro takovou hovadinu mě fakt dostalo. Miluju to!
Vojta: Nejvíc top byla asi sauna, kterou jsme si postavili. A vtipný byl zážitek sledovat povedené akvabelí vystoupení (disciplína na Hrách bez hranic, pozn. red.).
Váňa: Povedená byla hudební produkce skupiny Alko-Duo (holky pekelně dobře hrály na prázdné skleněné flašky, pozn. red.). A neuvěřitelný byly scénky na Hrách bez hranic. Tu naši vymyslely děti fakt bez našeho přispění a ve výsledku jsme tam pak vyšvihli celý muzikál. Doteď z toho mám noční běsy.
Ráďa: Já se nestačila divit, když jsem viděla herní kostýmy (téma hry Pravěk, pozn. red.). Filmoví kostyméři by se měli přijet inspirovat.

A jak ti na táboře chutnalo?
Vojta: Já jsem na táboře rozhodně nestrádal. Nejvíc mi ale chutnala pizza, kterou děti pekly v pecích, které si předtím samy uplácaly.
Ráďa: I ty chleby, co si v pecích upekly, byly skvělý!

Chcete příběh o pohádkové říši, princezně Fantazii a její zlé sestře Temnotě? Ano? Tak jste na správné straně. Vypravování z pohádkového tábora světlušek 2017 začíná.

Letošní ročník tábora jsme se společně rozhodly strávit v pohádkové říši u Zlatého potoka, kde jsme se staly princeznami. Profesionální pohádkový listonoš roznesl světluškám pár dní předem lístky, které si měly ponechat a předložit je při vstupu do Kouzelného autobusu.

Na místě srazu jsem s dalšími vedoucími stála půl hodiny předem. Dopadla na mě nervozita z tábora a z toho, že jako princezna Fantazie mám slečny náležitě přivítat. Krátce po jedné hodině se začaly sjíždět naše malé milé princezny. Už jen naložit věci, odříkat naučený text a jedeme! Pohádková říše čeká.

Ze slibované dvoutýdenní idylky v Pohádkové říši ale sešlo hned další den. Přihodila se hrozná věc. Zlé sestře princezny Fantazie – princezně Temnotě se nelíbilo, že nebyla nové delegaci princezen představena a usmyslela si, že ji rodiče nemilují tak jako Fantazii. Přes veškeré ujišťování, že to tak není, naštvaná Temnota Fantazii unesla. To znamenalo, že všem pohádkám byl konec, bez Fantazie přeci nemůže žádná přežít! Na pohádky se nesmí v žádném případě zapomenout!

Teď přišla řada na naše odvážné princezny, které se tomuto problému postavily čelem a začaly všechny příběhy zachraňovat. Čarodějnici uvařily její oblíbený lektvar, hloupému Honzovi odpověděly na jeho otázky, s Patem a Matem si upletly košíky, Popelce pomohly všechno roztřídit a tak dále. Tímto se pohádky dostaly do bezpečí a zbývalo pouze zachránit samotnou Fantazii. Cesta k ní nebyla vůbec lehká, ale nakonec se k ní přeci jen dostaly, z Ɵ síce falešných klíčů vybraly ten správný a dostaly ji ze spárů Temnoty. Král a královna je štědře obdarovali a naše princezničky se spokojeně vráƟ ly do svých pohodlných, klidných domovů. Ale kdo ví, možná se jim ještě večer o princezně Fantazii zdává.

...aneb krátký report z tábora oddílu vlčat.

Zadání mise
Místo: Čenovice u Čestína, provincie Tent´ing, Kuamintong
Termín: 1. - 15. 7. 2017
Cíle mise: prozkoumat a zmapovat území ovládané nepřátelské Totalitní Stranou Moci, rozluštění místního jazyka Kuamintongštiny, navázat spolupráci s domorodým obyvatelstvem, lokalizovat a následně zničit nepřátelské pozice, osvobodit provincii od hrůzovlády Totalitní Strany Moci, a o plněné misi korespondenčně zpravit své rodiče.
Materiál: Dřevěná AKáčka, helmy, polní telefony, vojenské stany, bedny od munice, traktor „z dálky jako z války“, maskovací sítě, ešus a lžíce, dvě suprčupr kuchařky.

Výsledek mise
Všechny cíle splněny, ztráty nulové. Po našem odjezdu zavládl v Kuamintongu i v Čenovicích klid a mír.

Ti z vás, kteří v sobotu 3. června vyrazili do Dolánek za dobrodružstvím, Ɵ už mají jasno. A vám ostatním to povyprávíme teď a tady, a to včetně zákulisních informací tzv. „pod pokličkou“. Tak tedy...

Pátek odpoledne. V Brodě nakládáme všechny nutné propriety, kostýmy, kulisy, tyče na indiánské tee-pee, pracovní nářadí, skluzavku, houpačky, odměny pro děti a spoustu dalšího haraburdí a jede se do lesa připravovat a stavět. To znamená posekat trávu v prostoru cíle, vyfáborkovat trať, připravit stanoviště na startu, aby čekání na vstup do pohádkového lesa dětem i dospělým rychleji utíkal, postavit v lese lanovou lávku, v cíli připravit ohniště, pruty na buřty, stánek na občerstvení, nástěnky s fotkami z našich akcí, dostatek odpadkových pytlů... no zkrátka práce je to víc než dost. Ale nás to baví. I když se u toho občas rozčilujeme.

A proč to všechno děláme? Aby se v sobotu mohl les proměnit v kouzelné místo plné pohádkových bytostí. A děti, ty aby v něm mohly plnit řadu roztodivných úkolů, vyzkoušet si všelijaké dovednosti, ke kterým se třeba během roku nedostanou, a aby za to dostaly spoustu odměn v podobě cukrátek, pastelek, omalovánek, pexes a tradičního buřta za odměnu v cíli :)

Letos bylo pro malé i velké návštěvníky přichystáno 17 pohádkových zastavení. Děti si tak vyzkoušely například zatloukání dřívek u Pata a Mata, jízdu s kolečkem a cihlami u Ferdy mravence s Beruškou, projely se na koloběžkách a odrážedlech u Křemílka a Vochomůrky, u Pejska a Kočičky si vyzkoušely věšení prádla, s Karkulkou a vlkem házely šipky, u princezny ze mlejna si musely pro odměnu doskákat v pytli a nenechaly se vyděsit ani Malou čarodějnicí s havranem Abraxasem, ani vodníky.

Celkově se letošní 35. ročník PoPoLesu povedl nad očekávání. Do lesa zavítalo přes 600 dětí a téměř stejně tolik rodičů. Objednávka počasí vyšla na jedničku. Čekání na startu pohádkového lesa si mohli návštěvníci proložit také návštěvou Tuchorazské hlásky. Letos jsme mohli poprvé vidět obě místnosti vybavené dobovým nábytkem a majitelé nám zpřístupnili též vstup do podzemního sklípku ze 14. století. Podle pověsti z něj vedla tajná chodba až do Kostelce, ale kdo ví...

Závěrem bychom chtěli poděkovat ICM Český Brod a všem sponzorům za pomoc při organizaci PoPoLesu a budeme se těšit napřesrok naviděnou.

Dlouho očekávaná první cesta do zahraničí na mezinárodní setkání skautů a skautek začala pro dobrodružnou skupinu místních skautek ze střediska Ing. Ládi Nováka čtvrtečního večera na českobrodském nádraží.

Odtud jsme odjely do Prahy za ostatními skauty z okolí, abychom společně vyrazili do malebného německého městečka jménem Warendorf, vzdáleného dlouhých 650 kilometrů. Zde se konala výroční 50. skautská mezinárodní akce jménem INTERCAMP, kde se sešlo okolo 3 500 skautů a skautek z 11 národů.

Přesněji:
Německo 891 účastníků
Nizozemsko 876 účastníků
Polsko 545 účastníků
Česká republika 524 účastníků
Spojené státy 370 účastníků
Spojené království 85 účastníků
Belgie 66 účastníků
Francie 58 účastníků
Ukrajina 30 účastníků
Švýcarsko 18 účastníků
Slovensko 7 účastníků

Celý camp byl rozdělen do šesti subcampů, kde byly stany účastníků, stage, plazy a IC Handquarter, kde byla možnost vyrobit si trička s logem Intercampu, turbánky ze dřeva/minidýně nebo dřevěné pohlednice.

Druhý den, kdy již všichni účastníci z různých koutů dorazili, jsme mohli odstartovat toto dobrodružství zahajovacím ceremoniálem ve stylu průvodu. Program pokračoval na celodenních friendship games, kde bylo cílem účastnit se her na principu spolupráce s ostatními skauty a skautkami z jiných zemí zhruba v devítičlenných týmech. Vítězné týmy jednotlivých subcampů, postoupily do večerního finále.

Třetí den nás čekal patnácti kilometrový okruh podél řeky Ems, ten jsme absolvovaly s naší družinou. Ve večerních hodinách následoval street food festival, kde každá družina připravila jídlo typické pro jejich národ, či družinu a nabízeli jej všem k ochutnání. Všechny jsme si ohromně pochutnaly a přesunuly se na stage, kde hrála kapela a následně DJ.

Z této akce jsme odjely pátý den v dopoledních hodinách, sice trochu smutní, že to tak rychle uteklo, ale plní nových zážitků, zkušeností, přátel, vodních bitev, koupání, dárků, skautských odznaků z celého světa a nekonečně mnoho objetí a úsměvů!