Kronika

V sobotu 25. března jsme se vydaly okouknout krásy jarního skanzenu v Přerově nad Labem a rovnou to spojily s prohlídkou muzea kol a bicyklů. Ráno o půl osmé jsme se sešly na českobrodském nádraží ve velkém počtu a po delší době jsme vyrazily na výlet autobusem.

Počasí nám přálo, a i když bylo poměrně brzy ráno, tak sluníčko svítí lo a hned byl ten den veselejší. Jelikož jsme do Přerova přijely před otvírací dobou, čas jsme vyplnily hrami na dětském hřiště , které je hned vedle zámku.

Chvilku po deváté jsme už okukovaly jeden z nejkrásnějších skanzenů u nás. V tyto dny zde probíhá „Jaro na vsi“. Ve všech sedmi zpřístupněných chalupách jsou každoročně připomínány starobylé zvyky a obyčeje, které po celé jaro provázely život venkovského lidu ve středním Polabí.

Prohlídka jarní výstavy začíná zabíjačkou a „šplochanem“ (zvláštní krajovou zábavou) a pokračuje průvodem na konci masopustu. Potom následuje čtyřicetidenní předvelikonoční postní období se šesti postními nedělemi, provázenými mimo jiné vynášením smrtky, chozením s lítem či přípravou na „pašijový týden“. Ten vrcholí Božím hodem a Pondělím velikonočním s pomlázkou ve „staročeské chalupě“.

V dolní části muzea výstava „Jaro na vsi“ pokračuje Svatovojtěšskou poutí, zábavou mládeže kolem májů a končí svátkem sv. Jana Křtitele, spojeným s lidovým léčitelstvím. Součástí letošní jarní výstavy je nově i byt kováře a kaplička. V jedné z budov jsme našly i řezbáře. Tedy jejich jemná práce se dřevem, to bylo něco.

Dále tu byl kovář, který nám předvedl také své umění, a v neposlední řadě se nám líbila i výstava velikonočních kraslic a hlavně malování perníčků, které jsme si mohly vyzkoušet, a to jsme také udělaly.

Po obědě jsme již zamířily do muzea kol a bicyklů. To, co tam všechno bylo k vidění, bylo neuvěřitelné. Na druhou hodinu odpoledne jsme měly nahlášený příjezd domů, a tak jsme musely na zastávku autobusu a hurá domů sdělit všechny zážitky.

V sobotu 18. března se v Dolánkách nedaleko Českého Brodu konalo krajské kolo TurisƟ ckého závodu. To je závod určený pro malé i velké, rychlé i chytré sportovce, i pro nadšené hosty z řad veřejnosti. Čeká vás na něm uběhnout několikakilometrovou trasu v terénu a plnit na ní řadu záludných úkolů. A tentokráte se tento závod odehrával právě tady u nás, jelikož pořadatelem se stalo naše skautské středisko.

Po zvláště deštivém začátku dne se mezi závodníky nešířilo největší nadšení ke startu. Obzvlášť když prvním stanovištěm bylo plížení. To bylo ale pro nepřízeň počasí zrušeno, a tak nám alespoň tato blátivá kontrola odpadla.

Úvodní nástup a prezentaci trati nám lehce okořenil malý deštík, ale moc se neotálelo a mohli jsme startovat. V místních podmínkách se účastnili jen Ɵ nejlepší z nejlepších, co se bahna, prudkého větru ani trochy deště nezalekli. Tito odvážlivci však nemuseli ničeho litovat, jelikož se déšť vybral a s úsměvem se šlo na věc.

Závodníkům začíná bušit srdce… „5, 4, 3, 2, 1...“ odstartováno. Vyběhneš a první z úkolů je hod míčkem. Nadále pokračuješ na lanovou lávku. Kluzký povrch ti podkluzuje pod nohama a často padáš na zadek, avšak většinu závodníků to nerozhází, a to i díky vždy správně naladěným rozhodčím na kontrolách.

Z kopce a do kopce, po cestě, lesem a trním se prodírá bojovně každý závodník, který se usilovně snaží dostat na stupně vítězů. Doplňujeme poslední políčka v kartě, vážeme poslední uzel a z prudkého kopce se říơ me do závěrečných metrů před cílem. Všichni unavení závodníci padají v cíli na kolena a načerpávají sílu po náročném výkonu.

I když nám počasí ze začátku nepřálo, vše se vydařilo a zábava byla na nejlepší úrovni, ostatně tak jako vždy. Gratuluji všem závodníků a děkujeme za hojnou účast navzdory počasí.

Začátkem března oslavilo skautské středisko v anglickém městě Southwell (partnerské město Českého Brodu ležící v hrabství Noƫ nghamshire) 100 let své existence.

Naše skautské středisko Ing. Ládi Nováka od roku 1995 udržuje kontakty s anglickými skauty, a proto se dva vůdci našeho střediska - Petr Hanikýř a Pavel Corradini - zúčastnili slavnostního setkání, kde předali současné vůdkyni střediska Alison Sutherland pamětní vázu a výroční šátek 100 let Junáka - českého skauta.

Začátkem 90. let započalo partnerství Českého Brodu s anglickým městem Southwell, které v současné době, kdy každý cestuje kolem světa, možná trochu pozbylo atrativnosti. Není tomu tak však ve skautingu, kdy tato přátelství zůstávají aktivní po dlouhou dobu. Přestože od naší poslední návštěvy v Anglii s oddílem skautů a skautek uplynulo již dlouhých 17 let, bylo pro nás milým překvapením přítomnost velkého množství fotografií na výročním setkání dokumentujících naši přítomnost na táborech v Anglii, stejně tak jako návštěvy anglických skautů/roverů na našich táborech v období let 1995 - 2000

Byli jsme velmi mile přijati všemi stávajícími i minulými vůdci anglických skautů a s těmi mladšími jsme nad fotografiemi domlouvali další možnosti ve spolupráci obou středisek. Pro anglický skauting je pohled do činnosti našeho Junáka v mnohém krokem do historie, ale nikoliv v negativním smyslu, protože pravidla, která jsou na dětské organizace ve Velké Británii kladena, jim neumožňují skautovat takovou formou, jako je tomu v České republice. Zejména v oblasti pobytu v přírodě má český skauting co nabídnout, i proto je zřejmě stále tak atraktivní pro současnou mládež, českou i anglickou.

Přežít v těchto temných časech, kdy se všude po zemi prochází „mrtváci“, je stále těžší a těžší. Proto se jednotka našich vlčat vypravila do výcvikového tábora Krtonožka, kde se pod dohledem zkušených a ostřílených vedoucích učili dovednosti nezbytné pro přežití v přírodě.

Kluci se naučili, jak rozdělat oheň a uvařit si na něm oběd, jak si postavit přístřešek, tak aby během noci nepromokli, a v neposlední řadě jak si správně zabalit batoh, tak abychom si při jeho nošení nezničili záda.

A aby to nebylo jen o učení, tak jsme trénovali střelbu, postavili bunkr, který jsme bránili před nájezdy zombíků. Ptáte se, jestli jsme naši pevnost ubránili? No byl to těžký boj, ale na nás si nějaké nemyslící, chodící mrtvoly nepřijdou.

Víkend utekl jak voda a my se museli vrátit domů a s těžkým srdcem nechat náš bunkr osudu. Tak doufejme, že až přijedeme příště, tak bude ještě stát a my zase ukážeme mrtvákům, kdo je tady pán.

Ve čtvrtek kolem třetí hodiny jsme na brodském nádraží v počtu asi osmi skautů, deseti skautek a tří roverů naložili lyže, běžky, boby a buchty do „Honkeru“ a odjeli směr Dvůr Králové nad Labem.

Zábava začala už ve vlaku, kde se při přestupu v Pardubicích ztratil jeden ze skautů (byl jsem to já…). Když jsme dorazili do Dvora, dostali jsme mapu a měli podle ní skrz spousty spletitých uliček dojít k místní klubovně skautů. Úkol to nebyl lehký, protože kvůli dešti se mapa za chvíli rozmočila a ze dvou uliček byla rázem jedna. Nakonec jsme však zdárně došli a (tentokrát už v plném počtu) ubytovali se.

Večerní hry nás nakonec všechny odrovnaly a všichni mohli spokojeně usnout. Další den po snězení buchet a bábovek od maminek jsme šli k místnímu rybníku za účelem bruslení. Led sice nebyl ideální, ale po odhrnutí patnácti centimetrů sněhu jsme si bruslení skvěle užili. Následná soutěž ve stavění sněhuláka byla naprosto vyrovnaná, takže zůstala bez vítěze.

Odpoledne jsme se vydali na krásný pěší výlet na nedalekou přehradu Les Království. Při večerních hrách se nám podařilo, díky naší zručnosti, zničit koště. Další den jsme se po snídani rozdělili na tři skupiny – běžkaře, kteří udělali výlet na včerejší přehradu; lyžaře, kteří si jeli zalyžovat na blízkou sjezdovku; a pak zbytek, který šel stavět pevnosti na následné koulování. Odpoledne jsme si šli všichni společně zabobovat a různé soutěže byly už jen třešničkou na dortu. Poslední dopoledne bylo trošku hektické, ale nakonec jsme vše stihli.

Na nádraží v Brodě už nastalo jen neochotné loučení. Na závěr stačí už jen dodat, že se nikomu nic nestalo, vrátili jsme se v plném počtu, a že jsme byli po celou dobu přímo zahlcováni skvělým jídlem.

Dalším pololetkám zdar!

Druhou listopadovou sobotu jsme se světluškami vyrazily na výlet do svíčkárny do Rodasu do Šestajovic. Tato akce sklidila před dvěma lety u holek takové nadšení, že ji nešlo nezopakovat. A protože tentokrát zrovna i prvně nasněžilo, kouzelná atmosféra výletu byla zaručena.

Na nádraží jsme se sešly opravdu ve velkém počtu a po cestě vlakem a autobusem jsme vystoupily přímo před cílem naší cesty. Proběhla velká prohlídka jejich ZOO, která je pokaždé velkou neznámou, protože zvířátka se rozrůstají.

Poté už nás čekala výroba svíček, mýdlíček a soli. Po vydatném obědě jsme se do toho pustily s plnou parádou. Holky vyráběly voskovky, lily mýdla a nasypaly nespočetné množství soli. Dárečků jsme vyrobily určitě pro všechny členy rodin a pro všechny kamarádky. Po pěti hodinách strávených výrobou všeho možného i nemožného, včetně svícínků, jsme se vrátily do ZOO a poté nás už zmrzlé kroky vedly zpátky na klánovické nádraží, tentokrát pěšky.

Celou cestu vlakem jsme si sdělovaly zážitky, které světlušky hned na českobrodském nádraží líčily rodičům. Tento výlet se nám opravdu povedl a zase si můžeme slíbit, že se zpátky do Šestajovic vrátíme. Čeká nás ještě knoflíkárna a čokoládovna, tak uvidíme, co vymyslíme.

Nechte mě vám teď povyprávět o dalším ročníku kouzelné, avšak vyčerpávající Šemberské 12.

Když se ráno před závodem ukázalo, že nebudu moct závodit, vyndala jsem z batohu oblečení a naopak přibalila zrcadlovku. I když nemůžu závodit, pojedu alespoň pomoct. Dostala jsem přesně takovou práci, jakou jsem chtěla. Sledovat závod skrz hledáček fotoaparátu.

A teď k závodu. Šemberská 12 dostala svůj název podle místa, kde se koná (Dolánky u Šembery), a podle dvanácti záludných disciplín, které na soutěžní hlídky čekají. Jako první letos na závodníky čekala stavba stanu. Rychle ubíhající dvouminutový limit vyčaruje na tvářích závodníků výrazy k nezapomenutí. Dále překonat lanovou lávku, která také umí pěkně pozlobit, po ní zatlouct hřebík a pokračuje se na šplh po laně, disciplínu, která přidá trestné body mnoha hlídkám.

Vyčerpaní a s bolavýma rukama se poté starší závodní hlídky vydávají vstříc azimutům. Mladší závodníci orientují mapu s takovým umem, že se nestačím divit. A je to tady! Střelba ze vzduchovky. Mé oblíbené stanoviště. Asi proto, že se střílí vleže a mám tak čas se vydýchat.

Další na řadě je morseovka. Pomocí červených praporků vysílají dvojice jedno písmenko za druhým a rychlostí blesku luští krkolomné šifry. Hod granátem. Od rozhodčích se doslýchám teorii, že ženy nebyly zrozeny k házení. Tak čekám na dívčí závodnice a doufám, že mě nezklamou. A podařilo se, šikovná dívčí hlídka ukázala rozhodčím co proto a já můžu spokojeně pokračovat na disciplínu Y, která je každý rok pro závodníky překvapením. Ta letošní je obzvláště kreativní a zamotá nejednu závodnickou hlavu.

Pokračuji v cestě až k vázání uzlů na čas. Míjím řezání a štípání dřeva, které se soutěžícím hodí k další disciplíně – přepalování provázku. Letos je sucho, tak jde oheň rozdělat lépe než jindy, ale co to! Provázek ne a ne přehořet. Nakonec však i naše nehořlavé provázky přehoří a předposlední disciplína je tu.

Plížení. Jako správný fotograf si lehnu na zem za spletitou síť provázků a vyčkávám. Mám možnost zachytit soustředěné pohledy závodníků při snaze nedotknout se provázků nad nimi. Špinaví a vyčerpaní pokračují k poslední disciplíně a tou je bariéra, která jako poslední stojí mezi nimi a vytouženým cílem. S námahou většina z nich překážku překoná a vyčerpaní dobíhají do cíle.

Výsledky jsou sečtené! Čas na vyhlášení. První tři hlídky z každé kategorie si mohou vybrat z úžasných cen, ale ta hlavní je jen jedna! Cena pro nejlepší středisko v součtu všech výsledků. Nikdo napětím ani nedutá, a když Moko přečte výsledek, následuje hlasitý křik a jásot. Je to doma!!!

Poslední den babího léta se celé naše středisko rozhodlo vyrazit na již 50. ročník pochodu v okolí Českého Brodu. Menší skupina vyrazila v čele s Korádem na kolech. Naše početnější skupina se vydala po svých na trasu dlouhou 15 km.

Sraz byl u klubovny a pak hurá na registraci do „íčka“ na náměstí. Odtud s mapkami v ruce jsme se vydali směrem kemp, Zahrady hráz, mezi zahrádkami pod Tuchorazskou hlásku a po modré do Přehvozdí. Tam na nás čekala již vytoužená kontrola a její razítko. Razítkovaly se mapy, ale samozřejmě i ruce a čela, to jsme si opravdu nemohli nechat ujít.

Cestou zpátky po vlastním značení a dále po Pošemberské stezce jsme na „První louce“, kde končí POPOLES, opekli již vytoužené vuřty, párky a jablka. Zahráli jsme si naše oblíbené lidské pexeso a cestou domů ještě oblíbenějšího Medvěda.

V českobrodském parku jsme objevili kaštany a hned se nabízela otázka, která zvířátka vyrobíme. A to už jsme byli v cíli, zpět na náměstí v „íčku“, kde jsme dostali zasloužené diplomy. Naše cesty se rozešly opět u klubovny. Počasí nám opravdu vyšlo a procházka byla plná zážitků, poznání různých stromů a lesního ptactva.

Rok se s rokem sešel a my jsme se opět ocitli na startu dalšího ročníku akce VPŘED. Ano, i přes výhrůžky z loňska, že už NIKDY! Nicméně dalo se to čekat, a tak v sobotu 3. září čekalo na startu závodu na náměstí ve Zruči nad Sázavou rekordních 16 závodních hlídek.

Připraveni vydat ze sebe maximum a nechat se vyždímat do poslední kapky potu, odstartovali jsme závod jako obvykle zapeklitou vybíhací šifrou, která nás protáhla křížem krážem Zručí, od nádraží až po zámecký park. A po této rozcvičce už naplno do víru dvoudenního outdoorového závodu, ve kterém není cílem vyhrát, ale pro mnohé z nás hlavně přežít a dojít až do cíle.

A co nás během víkendu neminulo? S větším či menším úspěchem jsme si jako obvykle vyzkoušeli střelbu ze všeho možného - z praku, z luku, ze vzduchovky, z foukaček, hod granátem a jako bonus náš „oblíbený“ vrh vrhačkami.

Neminulo nás samozřejmě ani slaňování, které někteří zvládli s nadšením, někteří (nebo spíš některé) z nás spíš s hrůzou v očích a se smrtí na jazyku. Pořádně jsme se taky zapotili při disciplíně na kanoi, protože tentokrát bylo úkolem dostat se z jednoho břehu Sázavy na druhý, a to celý tým v jedné lodi včetně baťohů. A představa, že se vyklopíte a až do druhého dne nebudete mít nic suchého na sebe, to je celkem dostatečná motivace k úspěchu.

Pro jednu ze šifer jsme si museli též doplavat. A bestialita pořadatelů se definitivně potvrdila v neděli ráno, když nás donutili zaplavat si v ledové Sázavě znovu. Prý jen tak „na zahřátí“.

A abychom se nelopotili jen fyzicky, čekala nás také celá řada zapeklitých šifer a poznávacích úkolů. A že nám daly zabrat – testům z českých hradů a zámků a historie pak dala korunu poznávačka stromů podle kůry.

Kilometry v nohách přibývají, puchýře naskakují, v neděli před polednem všechny závodníky žene únava a touha po vítězství (nebo aspoň po židli a čerstvém pivu) do cíle. Přebrodit naposledy Sázavu, shodit bágly a hurá, zase jsme přežili. Zdrápaní, unavení, ale šťastní. Jo, a za rok to bude jubilejní 20. ročník, a tak výjimečně nekřičíme, že na Vpřed už nikdy nejdeme. Dáme tu dvacítku, a pak šlus.

Na konci srpna vyrazila pětice starších skautů a skautek na další větší putování, jak již je v našem skautském středisku zvykem. Tentokrát jsme za cíl zvolili nejvýchodnější okraj Slovenska a putování Národným parkem Poloniny po slovensko-polské státní hranici. Cesta nám zabrala 4 dny a měřila 74 km.

Vše začalo jednoho nedělního večera přesunem nočním rychlíkem Bohemia do Humenného, odtud autobusem přes Sninu do nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica, a pak pěkně po svých na vrch Kremenec, vedle kterého leží nejvýchodnější bod Slovenska a který tvoří trojmezí Slovensko - Polsko - Ukrajina.

Odtud vede pohraniční turistická trasa napříč celým národním parkem a stále dál na západ až k Dukelskému průsmyku. Naše putování však vedlo po poloninách - horských loukách úplně stejných jako na Zakarpatí přes vrcholy Čerťaž, Ďurkovec a Kruhliak do Ruského sedla a dál do polské osady Balnica, kde je konečná stanice lesní úzkorozchodné železnice, jež dříve svážela dřevo a teď vozí turisty. Zde byl také náš jediný kontakt s civilizací. My jsme však vláčku jen zamávali a pokračovali dál přes vrchol Vysoký Grúň do Lupkówského sedla, kde jsme státní hranici opustili a sestoupili do osady Palota, odkud jel autobus do Medzilaborců a přes Humenné (kde jsme ze sebe smyli po čtyřech dnech karpatský prach) opět nočním vlakem domů.

Naše putování vedlo překrásnou krajinou s nádhernými výhledy, kde potkáte jen velmi málo lidí (třeba na více než 15kilometrové trase Vysoký Grúň - Lupkówský průsmyk jsme nepotkali vůbec nikoho), žijí zde zajímaví živočichové od nejmenších - např. modranky karpatské, což je takový zvláštní slimák, nebo mloka skvrnitého až k největším šelmám jako je vlk nebo medvěd (jehož stopy jsme také viděli).

Počasí prověřilo naše schopnosti jen během prvního dne a noci, kdy foukal silný vítr a na hřebeni jsme se pohybovali v mraku, tedy v mlze a drobném dešti. Druhý den se však mraky zvedly a my už se mohli jen kochat krásnou krajinou východních slovenských Karpat. Zajímavý je také Lupkówský průsmyk, kterým prochází dnes nepoužívaná železniční trať z Polska na Slovensko a ve kterém se bojovalo v obou světových válkách, důkazem čehož je řada pozůstatků ve formě zákopů nebo drobných artefaktů (našli jsme třeba zrezivělou polní lopatku a nábojnice).

Všem se nám putování líbilo a do budoucna se do těchto končin určitě chceme vrátit a pokračovat například z Lupkówského průsmyku dále směrem k Dukle.

Naše světlušky a vlčata se v sobotu 2. 7. shromáždily na českobrodském nádraží a pod vedením praotce Čecha se vydaly na dlouhý pochod do Země zaslíbené. Po dlouhé cestě se konečně praotci podařilo poblíž Zruče nad Sázavou najít zemi, ve které se rozhodl usadit a rozbít zde tábor

Slovanský kmen Čechů se posléze rozdělil na pět rodů a to na Řípany, Čechy, Fénixy, Kopřivy a Myšky. Tyto rody poté po zbytek tábora svoje území zvelebovaly, rozšiřovaly a dokonce se vydaly na válečnou výpravu proti nepřátelskému kmeni Avarů. Ten nakonec přemohly a jejich bohatství si rozdělily mezi sebe.

Po zničení jediných protivníků se tento kmen stal absolutním vládcem svého okolí a už mu nic nebránilo expandovat dále podél Labe směrem na jih. Jejich obyvatelé se těšili z dobrého jídla, muziky a nehynoucí zábavy. Ovšem v době největšího rozkvětu jimi otřásla zlá zpráva - praotec Čech zemřel. Avšak zanechal po sobě závěť, ve které osvětlil záhadu svého pokladu, načež se všechny rody vydaly tento poklad hledat. Nakonec se jim ho podařilo najít a každý si s sebou domů odvezl něco z praotcova skrytého bohatství.

V páteční odpoledne se nás sedm statečných z oddílu skautek střediska Ing. Ládi Nováka sešlo, abychom vyrazily na víkendovou putovní cestu.

Nejprve jsme vlakem dojely do Krhanic, vesnice kousek od Týnce nad Sázavou, a ještě toho večera se rozešly směrem Týnec. Když jsme za tmy dorazily, tak jsme si postavily stan ve zdejším kempu a rozdělaly oheň, abychom si opekly nějaké ty dobroty.

Další den ráno, v sobotu, nás v dopoledních hodinách vzbudila informace, že naši přátelé, kteří přijeli jen na Turistické závody, se blíží k nám, aby nás navštívili. Tak jsme s posilami vyšli směrem Zbořený Kostelec, kde se zmíněné závody pořádaly. Naši soutěžící obsadili moc pěkná místa a dokonce i získali nějaké ty medaile. Po skončení jsme už jen v šesti zamířily do Poříčí nad Sázavou. Po cestě jsme probraly spousty témat a dokonce i hodily námi upletené věnečky do vody, jestli je někdo vyloví. V Poříčí dostaly holky za úkol nakoupit jídlo za 300 Kč, aby večer mohly uvařit z koupeného jídla večeři pro všechny. Na skautský způsob jsme jedly až kolem desáté hodiny večerní, ale správně kořeněné maso, různě chutné brambory a velice dobrý zeleninový salát nám za to rozhodně stály. Nakonec jsme se konečně uložily ke spánku.

V neděli, třetí a poslední den naší výpravy, jsme se vzbudily dříve než předchozí ráno, jelikož jsme před sebou měly ještě kus cesty a chtěly jsme stihnout vybraný vlak. Probudily jsme se trochu na jedné hromadě, protože stan byl postavený lehce z kopečku, a tak některé z nás sjely níž. I přesto jsme se se smíchem a obvyklým klábosením nasnídaly a sbalily věci. Poté, už plné energie, jsme vyrazily do Benešova, přičemž jsme šly přes zámek Konopiště a jeho rozsáhlé, překrásné zahrady. Kde jsme se seznámily s kamarády pávy. Nakonec jsme šťastny dorazily do Benešova a rozjely se směrem našich domovů.

Dne 11.5 se uskutečnil 20. ročník neziskové sbírkové akce kdy při koupi kvítku měsíčku lékařského podpoříte boj proti rakovině a z vybraných peněz je cílem snížit úmrtnost na zhoubné nádory. Naši odvážní skauti se opět vydali do ulic za účelem prodat co nejvíce nádherně žlutých kytiček na podporu dobročinné akce (letos za účelem vybrat co nejvíce peněz pro lidi s rakovinou prsu). Prví hlídka vyrazila s úsměvem v brzkých 6 hodin ráno rozdávat radost na nádraží. Další dvě odvážné družinky vyrazili o 7. hodině do ulic. Je úžasné kolik dobrých lidí pomůže pouhou dvacetikorunou lidem kteří jsou na tom špatně. Po náročném odpoledne jsme se všichni sešli na obědě a povyprávěli jsme si zajímavé a vtipné příhody či zážitky co se nám přihodily. Po výborném obědě jsme opět šli vytvářet lidem úsměvy na tvářích. Tento rok se prodalo 668 kytiček v přepočtu 13 360 Kč. Tento rok se vybralo 15 806 Kč a v průměru vyšla jedna kytička na 23 Kč. A za tento výsledek si můžeme od srdce všichni zatleskat. Těšíme se na vás opět příští rok vaši usměvaví skauti.

V pátek 6.5. se na nádraží objevila velká skupina dětí s dobrou náladou a velkými batohy na zádech, hlasitě se smály  a povídaly si. Ptáte se kdo to byl? Přece skauti, kteří se chystají na brigádu. Sice jsme jeli pracovat ale to vůbec nikomu nevadilo. Těšili jsme se na kamarády a zábavu, která nás nikdy nemine. S touto myšlenkou se na nádraží , když už dorazil i poslední opozdilec, vlčata naskládala do auta, našeho „honkru“, a skauti i skautky koupili lístky na vlak a vyrazili na cestu. Cesta utíkala rychle, byla legrace a stihli jsme si i dobře popovídat. Po dvou hodinkách jsme dorazili do tábora. Ihned se na nás nás navalily vzpomínky z minulých táborů a brigád na které tak rádi vzpomínáme. Byli jsme docela unavení, takže po chvíli blbnutí a povídání jsme se odebrali na kutě. V sobotu jsme  se každý  probudil s dobrou náladou a s kručícím břichem se co nejrychleji rozběhli na snídani, po které nás čekal  Šéf a naši vedoucí s první prácí. Když jsme jednu práci dodělali, šli jsme si pro další a takhle to pokračovalo celou sobotu. Dopoledne nám přijeli pomoci i někteří rodiče, takže nám to šlo rychleji. Do večeře bylo sobotní zadání hotové a že to byl pořadný kus práce. Večer když už byla tma jsme si sedli k ohni a zpívali písničky. Ve vzduchu byla příjemná atmosféra a nikomu se nechtělo v neděli domů. Naštěstí jsme ještě v neděli dopoledne museli udělat pár prací a až pak se vyráželo domů. Na cestě nám opět nechyběla dobrá nálada, takže  nám cesta utekla možná ještě rychleji než ta první. A než jsme se nadáli, stáli jsme opět v Českém Brodě na nádraží, plni nových zážitků a těšili se na další společnou akci.

 Kristýna Jeníková

V neděli 22. 5. se na českobrodském nádraží sešlo sedm skautek a jedna vedoucí. Cestou k nám přistoupili další dva členové výpravy - pes a naše další roverka. Po celou akci jsme měly fotit, abychom si udělaly z fotek komiks.

Vlakem jsme vyrazily do Prahy, metrem na Smíchovské nádraží a z něho pak do vesnice Řeporyje. Odtud jsme se vydaly na cestu podél kolejí dlouhou asi 11 kilometrů přes Prokopské údolí. Cestou byla vyhlášena soutěž, při které jsme musely splnit různé úkoly (např. každá sníst bonbon, vymyslet hru či scénku apod.). V bývalém lomu známém těžbou trilobitů jsme si daly svačinu a zahrály hry.

Po zeleně značené trase se šlo příjemně, bylo tam hodně skal a lomů a i když pálilo slunce, vzduch ochlazoval tekoucí potok. O jednom lomu jsme se dozvěděly, že tam za komunismu přebýval skaut a spisovatel Jaroslav Foglar se svou družinou. Cestou jsme potkávaly spoustu cyklistů i turistů. Vyzkoušely jsme si malou posilovnu a celou cestu jsme pilně fotily a dokumentovaly. Celý výlet jsme si povídaly o různých tématech a předávaly si našeho psího kamaráda. Zašly jsme i k jezeru mezi skalami, posadily jsme se na veliký kámen a poobědvaly. Od jezera se nám vůbec nechtělo, protože tam bylo krásně. U malé hospůdky jsme se osvěžily, došly jsme po zelené až k tramvaji a vydaly jsme se na cestu domů.

Tento výlet se nám všem moc líbil, počasí nám přálo a hlavně jsme si užily spoustu zábavy. Prokopské údolí bych určitě všem doporučila, už jen kvůli krásné přírodě a dobré dostupnosti z Prahy