Kronika

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Naše víkendová akce začala poněkud hekticky. Po zdárném najití Foresta na Kolínském nádraží však kleslo tempo od sprintu na volný klus a dále jsme pokračovali poněkud klidněji. Troufám si říct, že všem připadala cesta zdlouhavá a už jsme se těšili, až konečně dorazíme do Zruče nad Sázavou. Když jsme se ocitli na místě určení, čekala nás už jen cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mě utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si. 

O víkendu 29. dubna – 1. května jsme vyrazili na čarodějnickou výpravu na naše tábořiště u Zruče nad Sázavou. Z cílového nádraží nás čekala asi pětikilometrová cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mně utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty, a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si.

Druhý den dopoledne pro nás vedoucí připravily hru, jež spočívala v prozkoumávání okolí tábora a zakreslování do mapy. Byli jsme rozděleni do tří skupinek. Opět nevím jak ostatní, ale naší skupinku to velmi bavilo. Poslední dobou kreslím opravdu ráda a kreslit mapu pro mne bylo příjemným zpestřením. Honzu Jelínka naopak bavilo sbírat rostlinky a určovat je, což byl další úkol. Snažili jsme se vše dělat pečlivě a ani nás nenapadlo, že se nám to trochu vymstí. Po příchodu do tábora jsme totiž dostali kotlík, těstoviny a konzervu, ať si uděláme oběd. Vykopala se díra, dala se vařit voda… a co se nestalo. Spustila se bouřka a veliký liják, takže jsme se s hladovými žaludky museli přestěhovat dovnitř srubu a začít vařit znovu. Zbylé dvě skupinky už pojídali své porce a koukali se, jak my teprve vaříme. Tak to bývá, když chce mít člověk co nejpřesnější mapu :-).

Bouřka pokračovala i v odpoledních hodinách, proto jsme si vyrobili každý svou malou čarodějnici, kterou jsme plánovali spálit v krbu. Dále si každá skupinka měla vymyslet svou básničku nebo pokřik, jež řeknou čarodějnici, až se bude spalovat. Naše skupinka se opět na tomto úkolu vyřádila. Nakonec se však počasí vyjasnilo a my ještě stihli vyrobit jednu velikou čarodějku a malou hranici. Poté se šli hrát hry na důvěru a logiku. Nehráli jsme je všichni, ale ti z nás, kdo se zapojili, vypadali docela nadšení. Večer došlo na slavné spalování čarodějnice a zpívání písniček. Ten večer jsme byli podstatně unavenější než předchozího dne.

A nastala neděle, den odjezdu. Ihned po snídani si šel každý zabalit a musel se uklidit srub. Za nedlouho byl srub čistý a my se mohli vydat na cestu na nádraží. Při zpáteční cestě mnoho z nás poklimbávalo, nebo měli alespoň zavřené oči. Taková vícedenní výprava přeci jenom vyčerpá, ale stojí za to. Na nádraží v Českém Brodě na mnohé z nás čekaly maminky nebo tatínkové. A my, kteří jsme se museli dopravit domů sami, jsme se vydali pěšky vstříc teplu domova.

Tato výprava se velmi povedla a myslím, že jsme si ji užili. Každého bavilo něco jiného, ale pochybuji, ţe by se našel někdo, kdo lituje, ţe s námi jezdil :-)

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Pak už byl nejvyšší čas zapálit slavnostní oheň. A že to byla pořádná vatra! Rozhodně nám u ohně zima nebyla, přestože večer už byl chladnější. Spolu s ohněm vzplála se zlobným syčením i naše hadrová čarodějnice.

U hořícího ohně pak vypuklo i slavnostní hodování, opékaly se buřty, párky, klobásy, chleba, rohlíky i jablka.

Po opékání jsme si zahráli oblíbenou hru Živé pexeso a kolem deváté hodiny se všichni účastníci začali rozlétávat domů. Roveři se ještě postarali o úklid, uhašení a zabezpečení ohně a to byl konec čarodějného večera.

Včera se nám děti vrátily z velikonočních prázdnin do svých domovů a už dnes si můžete prohlédnout fotografie z této akce. Rozhodně stojí za to. Děkuju Píťo;-)

Letošní ročník tradičního závodu Vpřed vyšel na víkend 15.-17.4. 2011. Čtyři z cca dvaceti našich členů a jejich kamarádů jsme jeli vlakem do Chrudimi už v pátek. Spaní jsme měli jako každý rok v klubovně chrudimských Zálesáků. Zbytek dorazil auty až v sobotu ráno přímo na místo startu, kterým bylo nádraží v Chrasti u Chrudimi.

Předem upozorňuji že následující text bude velice subjektivní, jelikož každá hlídka je v tomto závodě sama za sebe. Nemůžu tudíž vědět, jaké strasti a slasti prožívali ostatní hlídky :). Tak tedy: Jakožto vybíhací šifra první etapy bylo určování vlajek států. Prakticky celé to vyplnil Harry, díky kterému jsme vycházeli mezi prvními deseti hlídkami (ze 33). Následoval hod granátem, opičí lanová dráha a azimutový úsek. Zde nadešel první problém naší hlídky. Za azimutovým úsekem jsme měli jít "na nejbližší hřbitůvek." Dosavadní trať a naše zkušenosti nás vedli do obce Smrčky, nicméně podle mapy byl nejbližší hřbitov v obci asi o dva kilometry na opačnou stranu, ve Studené vodě. Rozhodli jsme se jít do Smrčku. Dva metry před značkou "Smrček" nás dohonila hlídka jakýchsi holek z Chrudimi a začala se nás ptát jestli si jsme jisti kam jdeme. Že jdou za námi ale myslí si, že kontrola je v té Studené vodě. Tak jsme se znovu podívali do mapy: opravdu ve Smrčku žádný hřbitov nebyl, ve Studené vodě ano a tak jsme se společně vydali ty tři kilometry zpět do Studené vody. No nebudu to prodlužovat, kontrola  byla ve Smrčku.

Po dvou článcích, kde jsem vás bombardoval informacemi a pokyny s tím, jak na sněm, je tu konečně chvilka klidu, kdy je celé to představení za námi, dort, který jsme dostali jako poděkování, je sněden (ale to trochu předbíhám...) a je čas se ohlédnout.

Na Valný sněm Junáka (o tom, co to je a čemu je to dobré, blíže zde ) vyrazila do Kolína od nás z Brodu jedna z nejpočetnějších výprav - celkem 7 skautů, 9 skautek a 10 roverů a vedoucích (z nichž někteří se tam tak trochu střídali). Naším úkolem bylo zejména počítat hlasy delegátů.

V pátek po příjezdu každý obdržel svůj průkaz, na který nám mj. vydávali jídlo, a speciální sněmový oranžový servisácký šátek s medvědy od Kolína. A pak už šup do hlavního sálu, kde proběhla generální zkouška hlasování. Při ní se ukázalo, že Korádovi ne zcela funguje excelovský prográmek na sčítání hlasů, takže se v tom asi 5 minut s Lumírem vrtali, než se to podařilo vychytat. Při zkoušce jsme sice neodhlasovali, že v noci bude svítit slunce, zato usnesení, že slunce bude hranaté, už podle skrutátorů prošlo...

Dalo by se říci, že poslední dobou se nám s akcemi doslova rozthl pytel. V galerii najdete nové fotografie z Vůdcovského kurzu a z Valného sněmu Junáka.

O víkendu 15. -17. dubna se v Kolíně konal celostátní Valný sněm Junáka. Zhruba 400 delegátů – zástupců více než 45 000 členů Junáka – z celé ČR se sjelo, aby řešili problémy, které skauty trápí, a zvolili nové vedení organizace.

I naše středisko se podílelo pořádání Valného sněmu. Z Českého Brodu vyrazila více než 20členná skupina dětí i dospělých. Naším hlavním úkolem bylo počítat při hlasování hlasy delegátů. A tak jsme pilně počítali a počítali. V čase, kdy se nepočítalo, jsme se stihli i potkat se spisovatelem skautem Jiřím Stránským, který na sněmu obdržel nejvyšší skautské vyznamenání – Řád stříbrného vlka, a vykoupat se v místním bazénu.

Pro naše skauty a skautky to byla jedinečná škola fungování demokracie (i když někteří delegáti se víc než o průběh jednání zajímali o novinky na internetu) a i když se (podle vlastních slov) chvílemi nudili, celkově si sněm užili. Na další sněm (který se koná jednou za 3 roky) se už asi jako organizátoři nedostaneme, protože v našem okolí byla tato akce v historii poprvé a na dlouhou dobu zřejmě též naposled.

Fotografie ze sobotních závodů si můžete prohlédnout zde.

O víkendu 1. – 3. dubna jsme si hromadně jeli na náš srub u Starého Samechova vyzkoušet zákeřné disciplíny a všelijaké ostatní dovednosti, které jsou na akci Vpřed každoročně potřeba. Více informací o akce Vpřed najdete zde.

Kvůli zaměstnání většiny zúčastněných se na srub dorazilo docela pozdě večer. Nicméně co se dá dělat. Vytáhli jsme buřty, venku jsme si je opekli a přitom si jen tak povídali. Spousta lidí si měla co říci, někdo se tu viděl poprvé po hodně dlouhé době. Bohužel noci jsou ještě pořád studené, takže jsme byli nuceni ustoupit - dovnitř ke kytarám. Dál se už jen odcházelo pomalu spát, bylo přeci jenom pozdě...

Fotografie z našeho již tradičního uvítání jara si můžete prohlédnout zde.

Už dlouho, dlouho, ale vážně dlouho neměli vlčata svoji vlastní oddílovou výpravu. A teď, když přišlo jaro, byl nejvyšší čas s tím něco udělat. Vyrazili jsme tedy na Samechov, na místo, kde pořádáme mj. i tábor.

Jelo devět vlčat a tři vedoucí. Popravdě řečeno, byla to taková naše zkouška ohněm a mečem. Ještě nikdy jsme nedělali oddílovou výpravu v takovémto složení (Harry, Klobe a Píťa), tedy bez Toma. Tom nešťastnou shodou okolností nemohl. Myslím ale, že jsme se s tím vypořádali docela obstojně ;).

Sešli jsme se jako téměř vždy na nádraží. Přiznám se, že mě mile překvapilo, že všichni dorazili na nádraží včas. Měl jsem z toho trošku strach, bylo to jen taktak. Vybrali se peníze (200,-Kč na osobu), koupili se lístky a jelo se. Martina nám nabídla, že nám odveze batohy. Souhlasili jsme.

Aby tento víkend nebylo akcí málo, sešli jsme v neděli 6. března na Podzimku. V klubovně nám totiž dochází dříví a zima pořád né a né skončit. A tak jsme vzali falešné Áro (Fábii) s vozíkem a vydali jsme se dříví doplnit, tedy převozit z Podzimku do klubovny v Kollárově ulici. 

Sluníčko krásně svítilo a i přes to, že jsme se včera v hojném počtu zúčastnili Maturitního plesu Českobrodského gymnázia, nic nás nezastavilo v práci. Pobavilo nás, že téměř všichni účastníci plesu dorazili, ti co né by se nyní měli stydět (to neplatí pro Járu, jehož třídy to Maturitní ples byl).