Kronika

     V sobotu 3. prosince se v Kolíně konala Uzlařská regata, kterou pořádal T.K. Průzkumník Kolín. Nikdy nemůžu pochopit, jak někdo dokáže navázat všech šest základních uzlů za 20 vteřin. Letos se účastnilo jenom velice málo lidí, a tak jsem se ve své kategorii umístil na 6. místě (dva lidé za mnou byli diskvalifikováni). Vyhrál Slon, s časem 20,5 vteřin. Po konci soutěže jednotlivců se lidé začali měnit ze soupeřů na týmy. Já jsem byl v týmu s bráchou, tátou a přibyli k nám další dva závodníci z mé kategorie, Maruška (je jí 11 a naváže všechny uzly za 30 vteřin) a MK, který mě porazil o 4 vteřiny. Celkem se vytvořilo 7 týmů. Jméno našeho týmu bylo Sedmička a umístili jsme se na sedmém, tudíž posledním místě. V jednotlivcích ani v týmech se sice nikdo z nás neumístil na předních místech, ale odcházeli jsme s vědomím, že jsme o 10 – 20 vteřin lepší než minule.

Honza

Tak a je to tady Velevážení. Moc se všem závodníkům omlouvám za pozdní uvedení výsledků, ale bylo toho na mě v poslední době poněkud mnoho, navíc mi chvíli po Vpředu umřel pes Ben – ano, ten kterého jste v minulých ročnících mohli vidět na kontrolách se mnou, takže i proto se mi do vyhodnocení moc nechtělo, protože si ho se Vpředem stále spojuji.

Nicméně na výsledcích vyhlášených na náměstí v Ratajích nad Sázavou se nic nezměnilo, alespoň co se pořadí týče. Všechny výsledky byly pečlivě přepočítány, radílek k úvodní vybíhací zprávě II. Etapy jsme změnili ze 180 TM na správných 150 TM, překontrolovaly se všechny podpisy a výslednou tabulku můžete vidět zde. Došlo jen k drobným změnám ve výsledných časech. Kdo by přesto měl nějaké výhrady, všechny materiály jsou archivovány a dá se vše dokázat.

...vítr jako obvykle nefoukal.

V neděli 6. 11.  jsme se všichni probudili do krásného slunečného počasí, což všem určitě vykouzlilo úsměv na tváři, ale fakt, že bylo téměř bezvětří a my se chystali na hřiště pouštět draky, už tak radostný nebyl. Ale to nás neodradilo a s heslem "Buď připraven!" jsme měli v rukávu pár her, kdyby se přece jenom vítr neumoudřil.

Dopoledne jsme se sešli na hřišti a zkoušeli, jak to půjde bez větru. Chvilkami to vypadalo spíš jako běžecké závody, protože to byl téměř jediný způsob, jak dostat draka do vzduchu. Ale snaha ani trpělivost nás neopouštěla a tak se naše taktiky postupně vylepšovaly. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí a začalo trochu foukat. Nijak moc, ale stačilo to k tomu, aby se snad všem podařilo draka dostat do vzduchu a udržet ho tam. Dokonce se to povedlo i s draky, které jsme ručně vyráběli na podzimkách (jen to většinou nepřežili). Takže jsme všichni byli úspěšní, zahráli jsme si pár her, rozdali diplomy za všemožné zásluhy a pomalu se rozprchli na obědy domů.

Jak nám krásně svítilo sluníčko si můžete ověřit v naší fotogalerii.

A máme tu období dušiček, čas kdy všichni vzpomínají na zesnulé a uctívají jejich památku. Pro nás to tak jako každý rok znamená, vytvořit zhruba 40 svícínků a poté je rozmístit na hroby našich zesnulých přátel a příznivců skautingu.

Tento rok, jsme určili pro roznášení svícínků pondělní podvečer. Sešli jsme se před domem, kde bydlí Dědeček (Mirek Stárek – člen Svojsíkova oddílu), tentokrát nás rovery podpořili i skautky a jeden skaut a tak byl večer o poznání veselejší než předešlé roky.

Je neděle večer a všichni už jsou doma z podzimních prázdnin a určitě vzpomínají, jak letošních 5 volných dní strávili. Našim skautům a skautkám z našeho střediska se můžou honit hlavou vzpomínky třeba na bobovou dráhu, luxusní trampolínu, noční stopovačku či hledání naučné stezky a v neposlední řadě hlavně na přátelskou atmosféru a spoustu legrace. Ale abych na nic nezapomněla, vezmu to radši popořadě.

Ve středu 26. října jsme se v brzkých ranních hodinách sešli na českobrodském nádraží v hojném počtu dvaadvaceti dětí. Naše cesta vedla na ubytovnu v Josefově Dole a výprava byla speciální tím, že jsme se tentokrát vydali bez světlušek a vlčat. Po úspěšném zvládnutí všech přestupů (a že jich bylo) jsme dorazili do cíle. Zabydleli jsme se v útulné chaloupce, zahnali hlad z cesty a vydali se prozkoumat okolí. Procházku nám ale bohužel překazil déšť a tak jsme se moc daleko nedostali. Proto jsme zbytek odpoledne strávili v chatě hraním všemožných her.

Slunečná předpověď na neděli 2.října nás nenechala chladnými a rozhodli jsme se prozkoumat okolí Českého Brodu na kolech.

V uspokojujícím počtu jsme se srazili ráno u klubovny a vydali se směrem Kostelec. Kostelecký kopec nám sice dal všem zabrat, přece jenom to pro většinu nebyl rutinní výlet, ale zvládli jsme ho bez větší újmy na životech. V Kosteleckém pivovaru jsme si dopřáli luxusní oběd a vydali se opět na cestu. Díky mému orientačnímu smyslu vám nepovím, kam jsme pokračovali dál, ale vím, že jsme skončili v Rostoklatech na zkoušce kapely Zvířátka pana Krbce, která je složená z členů našeho střediska. Odtamtud už jsme se postupně ploužili do svých domovů. 

Výlet to byl vydařený, padaly teplotní rekordy a my budeme vyčerpáním spinkat jako miminka. Fotoreportáž z našeho výletu si můžete prohlédnout zde.

...čas letí jak blázen a už máme půlku prázdnin za sebou a s nimi i náš stanový tábor.

Letošní ročník byl, jak všichni určitě potvrdí, velmi vydařený, počasí nám až na pár větších bouřek přálo a účast byla nadmíru hojná. Celotáborové hry se ujal Štych s Ivánkem a tak nás celým táborem provázel Robin Hood s družinou a v patách mu byl Šerif z Nottinghamu s jeho pravou rukou Guyem Gisbornem. 

Letošní červencové zprávy o počasí jsou plné bouřek, blesků a přívalových dešťů.

Ani našemu táboru se tyto jevy nevyhýbají. Nejhorší bouřka se přihnala večer ve středu 13. července. Bylo to takové nic-nic, sem tam blesk a velmi vzdálené hřmění. Pak začalo drobně pršet a pak najednou fouknul vítr... Pravda, vítr fouknul tak, že jak říkají Indiáni, "ani bělovlasí starci nepamatují takové fouknutí".

Stálo nás to 4 zbořená a 3 posunutá teepee, díky Bohu dvě z nich neobydlená a v těch ostatních dvou téměř nikdo nebyl.

Nikomu se naštěstí nic nestalo, všechny děti jsme ihned soustředili v našem velikém srubu, který nám v takovýchto situacích poskytuje dokonalé a bezpečné zázemí. Dvě malé světlušky, které byly v šoku, jsme preventivně odvezli na vyšetření do nemocnice, kde lékaři zkonstatovali, že jim kromě leknutí nic není a hned večer se vrátily na tábor.

Letos jsme se o Velikonočních prázdninách vydali daleko předaleko, až na samý okraj České Republiky do Bílých Karpat, konkrétně obce Žítková u Starého Hrozenkova. Cesta vlakem byla dlouhá, přesto však utekla poměrně rychle. Po příjezdu jsme si ještě dopřáli menší túru do bývalých kasáren, které byly 5 dní naším útočištěm.

Celou dobu pobytu nám panovalo více než krásné počasí. Jediné co nehrálo do karet, byla vzdálenost všech památek i nádraží od našeho ubytování. S tím jsme si ale dokázali poradit výpravami po okolní nádherné krajině, která pro nás byla úplně nová.

Pro děti byla přichystána hra, na jejímž začátku byly rozděleny Generálem do jednotlivých rot a jejich prvním úkolem bylo vymyšlení názvu, pokřiku, znaku a přezdívek. Také měly menší výcvik: zdolávání vojenské překážkové dráhy. Všechny prošly na výbornou, ale při cvičení zběhl jeden vojín – Igo Zajíc.

Při pátrání po zběhovi procházejí hranice se Slovenskem a postupně se dozvídají, že Generál chce odpálit blízkou přehradu a zatopit vše okolo, což mu nemohou dovolit. Nakonec se všichni vyřádí při závěrečné hře, kdy seberou s Igem Zajícem všechny Generálovy bomby (ešusy). Samozřejmě, den před odjezdem se tradičně pletly pomlázky a barvila se vejce. Stihlo se i polévání chlapců děvčaty, které chlapci hrdinně obstáli. V den odjezdu zase děvčata obstála pomlázkám chlapců a všichni sbalení jsme se mohli vydat na cestu domů.

Odkládám před spaním knihu Pohádky od K.J.Erbena a B. Němcové a jsem donucen na dálku jistou K.P. napsat článek o veselém výletu do Zruče nad Sázavou, kde se nám brali naši kamarádi. Prý aby zde byl i jiný pohled a čtenář si mohl udělat takovou virtuální 3D představu. Jedná se prakticky o přepis ze srubového zápisníčku, jen o něco delší, neboť zápisky ve srubovém deníčku jsou limitovány výdrží náplně dlouholeté propisky a mastnými fleky na jednotlivých stránkách (viz níže).

Pamatuji si na ten den celkem jasně a zřetelně, psal se rok 2011 a byl horký jarní den 4.června, na okně seděla kočka a venku štěkal pes. Ten den viselo něco ve vzduchu, jakési napětí a očekávání. Sešla se před klubovnou celkem slušná parta lidí. Jako poslední samozřejmě přijíždí na 11.hodinu ve čtvrt na dvanáct Šéf s Haničkou a Radkou. Někteří, především já, z toho máme velkou radost, protože již dlouho se mi nestalo, aby se nečekalo jen na mě. Probírá se především taktický plán co provedeme novomanželům po obřadu.

Není tomu tak dávno, co jsme s vypětím všech sil zamykaly s holkama srub a opět se vydáváme tímto směrem. Tentokrát však za jiným účelem, než pouze připravit naše tábořiště na blížící se tábor. Už tomu bude tak, že 4. června 2011 se z naší Věry stala paní. Rozhodli se s Borisem říci si své ano na zámku ve Zruči nad Sázavou a tam jsme nemohli chybět.

Věra vypadala nádherně, vše bylo nachystáno a tak nic nebránilo tomu, aby se z Věry stala paní Daaj(ová). A tak máme o jednu svobodnou vedoucí míň, kdo se chystá na řadu příště?

Tak už to máme úspěšně za sebou. Po týdnech příprav (velký dík Bláně - hlavní organizátorce) jsme v sobotu 28. května v 12:30 vpustili do našeho pohádkového lesa první natěšené děti a jejich rodiče.

I přes rozmary počasí, které nás celý týden strašily, se na nás přišlo podívat spoutu dětí. Byly přivítáni hejnem našich Včelek Májek a pak už v lese potkávaly pohádkové postavičky, u kterých plnily různé úkoly. Těšit se mohly třeba na vodníka a čerta z Princezny ze mlejna, Rumcajse s Mankou a Cipískem, Motýla Emanuela s Makovou panenkou, Jeníčka a Mařenku s Ježibabou z Perníkové chaloupky, Pata a Mata a na mnoho dalších.

Po náležitých přípravách, které probíhaly v posledních týdnech na schůzkách, jsme se v sobotu 14. května vydali prozkoušet své znalosti na Svojsíkův závod. Svojsíkův závod pro skauty a skautky se koná jednou za dva roky (střídá se se závodem světlušek a vlčat) a mohou se ho zúčastnit skautské družinky z celé republiky. Bohužel se letošní ročník kryl s Královským Broděním a tak se nám podařilo dát dohromady pouze dva závodní týmy skautek a jeden skautů. I tak to každopádně byla hojná účast!

Pro Středočeský kraj se okresní kolo Svojsíkova závodu konalo v Červených Pečkách, a tak jsme se v sobotu ráno všichni účastníci sešli na nádraží a vydali se směr Kolín. Ve vlaku jsme si stihli vysvětlit pravidla a někteří si ještě došívali pár potřebných nášivek na kroj. V Červených Pečkách jsme se zaregistrovali a čekali na zahájení. Začalo to tradičním nástupem, kde nám vedoucí závodu zopakovat pár pravidel a pak už každá hlídka jenom čekala na svůj stanovený čas, kdy se měla dostavit na start. Všem se podařilo řádně odstartovat a pak už nás vedoucí čekalo pouze čekání, až se nám naši závodníci zase vrátí do startu/cíle. Zahráli jsme si napodobeninu plážového volejbalu (ačkoliv si myslím, že jsme se tím spíše postarali ostatním o zábavu), snědli připravený oběd, který se pořadatelům velmi povedl a poflakovali se na dece.

Zdravím vás přátele,

už je tomu tak a rozhodli jsme se vybudovat nové, krásné latríny. 

Všechno začalo v pátek na "stavbě", neboli u Šéfa doma v 17:30, kde jsme naložili vše potřebné, jako něco na zub a pár pytlů s cementem jenom asi přesně třicet. K tomu pro paralelní pracovnice na výsadbu hromádku sazeniček stromků asi kolem padesáti. Vše se nasoukalo na vlek bo do Mokovýho autíčka i s posádkou Moko, Maruška von Brno, Šéf a Kolouch. Já (Mazel) s Kubou Jirkalovic jsme byli domluveni na půl 8, abych stihnul naložit vymazlené mazlovo masíčko a hlavně jsme hráli mistrovství světa semifinále se Švédskem a to jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel jsme prohráli, ale tak už to ve sportu bývá (ale nakonec jsme získali bronz proti Rusům a to potěší). Kubajs se včasně zastavil a vyrazili jsme do kouzelné přírodní scenérie za Mokovic výsadkem. Přijeli jsme až na večer a to akorát tak, když už vše z vybalování bylo hotovo.

Už dávno nám přišlo jaro a s ním přibyla i práce na Podzimku. A tak jsme se dohodli, že v pátek 6. května s tím něco provedeme. Možná zafungovalo pěkné počasí, možná Ivánkův mail o kolektivní vině (za neprovedenou práci) a tak jsme se sešli v docela hojném poču. Na Podzimku bylo potřeba posekat a shrabat trávu a trošku zkulturnit rostoucí džungli kolem naší buňky. Práce nám šla od ruky a tak jsme se brzo opět rozcházeli do svých domovů plni očekávání, jaký bude sobotní softbalový zápas pořádaný vedlejším střediskem. Povedl se, vyhráli jsme:-) ale o tom jinde. Fotografie z brigády si můžete prohlédnout zde.